Spolužáci

Moje sestra je sice o dva roky starší než já, ale je neskutečně činorodá a má spoustu zájmů, kterým by se, upřímně řečeno, těžko mohla věnovat někde jinde, než v Praze. No jo v Praze, tam je blaze... Takže na rozdíl ode mě se stále vzdělává, chodí na nejrůznější kurzy a zabývá se i pro mě těžko pochopitelými činnostmi.

Tuhle mi psala:

"Ahoj, tak jsem měla včera žonglování. Kamarádka Majka přišla asi o 10 minut později a ještě mi misto žonglování vyprávěla, jak byla s manželem asi na 4 nebo 5 denním wellnesu, s bazénem, masážemi a skvělým jídlem. Že to sice bylo ukrutně drahé, ale stálo to za to a že tam jezdí každý rok. Manžel je advokát tak si to můžou dovolit...
Když tak na tom wellnesu plavala v bazénu, dala se do řeči s nějakou spoluplavkyní ...jestli jsou taky z Prahy, paní řekla že jo, ale že se s tím nikde v Čechách raději nechlubí, protože jsou všichni proti Pražákům zaujatí. Majka jí na to řekla, že ona sice je v Praze 50 let, ale taky je náplava, z Varnsdorfu. Paní se podivila a řekla že její manžel je odtamtud taky a že ji seznámí. No a představ si, že ten pán je ročník 1956, v našem rodném městě má ještě domek po rodičích a všechny nás znal, i Majku a její maminku ze školky a družiny, mě, tebe, Zdeňku, Jarmilu...
A jmenuje se Zbyněk S..... "

No a já na to Evě odepsala, že ho pochopitelně znám, že jsem s ním chodila na základce do třídy a navíc si i pamatuju, že maminka říkala, že byla s tou jeho v porodnici a on je myslím narozený o dva dny dřív než já. Svět je totiž hrozně malej a lidi o sebe zakopávají na každém kroku.
Je pravda, že jsme ani nikdy neměli žádný třídní sraz, ale teda zrovna s ním bych se vidět asi ani nemusela. Myslím, že si chlapec tehdy šlapal na jazyk a od šesté třídy, kdy už jsme z naší školy přešli na druhý stupeň na náměstí, stejně chodil do jiné třídy a prakticky už mě vůbec nezajímal... Tam byli starší, zajímavější a hezčí kluci.

Nedalo mi to a šla jsem se podívat do starých fotek. Když jsem se pak dívala na tu fotku, musím přiznat, že nejhezčí kluk v naší třídě byl tehdy Vláďa, ale nepatřil zrovna k těm nejchytřejším, to teda ne. Je to ten vpravo dole (Zbyněk je ten ušoun vlevo nahoře). Vláďa byl vysoký, měl sportovní postavu, tmavé oči a na bradě měl úplně stejný ďolíček, jako Vinnetou! Bylo nám asi tak dvanáct let, když jsme si jednou venku s klukama na ty indiány hráli. Kluci byli pochopitelně silnější, nás holky zajali, svázali nám ruce a vlekli nás k mučednickému kůlu. Mě před sebou strkal zrovna Vláďa a já jsem se samozřejmě bránila jak se dalo. A tak mě najednou napadlo, že bych mohla k útěku využít momentu překvapení a spadla jsem na něj dozadu! Překvapení to teda bylo, protože se ozvalo zlověstné křupnutí a místo toho, abych někam utíkala já, rozběhl se s ukrutným řevem domů Vláďa.

Druhý den ve škole se pak pyšnil sádrou na které měl namalované dva křížky - zlomenina byla dvojitá!!! Občas si říkám, že stát se to dneska, jeho rodiče by to určitě řešili oznámením do školy a požadavkem na náhradu bolestného. Takže bych dostala nejmíň ředitelskou důtku, ne-li dvojku z chování a naši by mě za to určitě doma nepochválili. Jenomže byla jiná doba, děti si prostě hrály venku a občas s nějakou odřeninou, nebo zlomeninou holt z venku přišly a nikoho nenapadlo, dělat z toho záležitost a hledat viníka, tak jak je to dneska obvyklé. Vláďovi naštěstí ta ruka dobře srostla, žádné následky neměl a vlastně ani nevím, na jakou školu po základce šel. Vím jenom, že to byl opravdu hezký a urostlý chlapec a na vojnu ho odvedli k hradní stráži. Určitě mu uniforma slušela, i když tenkrát ještě hradní stráž neměla ty parádní, trochu snad i operetní uniformy od pana Theodora Pištěka. V té si svou vojnu o víc jak dvacet let později odsloužil můj syn.

Ze spolužáků si ještě vzpomínám na Roberta, který s námi chodil do první a druhé třídy. Po prázdninách pak už do třetí třídy do školy nepřišel, s rodiči emigrovali a třídní učitelka nás nechala každého napsat mu dopis, ve kterém jsme mu měli napsat, jak nás to mrzí a že to jeho místo v lavici na něj stále čeká... Jestli mu to nějak odeslala netuším, ovšem zcela určitě vím, že o tom, co by čekalo po případném návratu na jeho rodiče se nám "soudružka" ani náhodou nezmínila...

No jo, byla to doba mého dětství a mládí, nejrůznějších vzpomínek na ní mám spoustu. V něčem to ale byla skutečně divná doba, nemyslíte?