Martina (56 let): Po smrti otce od nás máma očekává neustálou pozornost

Vždy jsem obdivovala mámu a tátu, jak hezký vztah spolu měli. Opravdu se milovali, respektovali, neudělali krok jeden bez druhého. Bohužel, po smrti tatínka se to ukázalo být jako problém.

Rozhodla jsem se svěřit se svou zkušeností, protože nevím, zda je běžná nebo výjimečná. A také proto, že nevím, co si počít. Tatínek zemřel před čtyřmi lety. Náhle, byl to infarkt. Byl čilý, hodně pracoval na zahradě, ještě si i stačil přivydělávat k penzi jako překladatel. Pro mámu byl jeho odchod naprostý šok. Všichni jsme se s tím těžce smiřovali, jako rodina jsme vždy drželi pohromadě, byli jsme zvyklí se na scházet na chalupě, táta byl činorodý, zábavný. Moc nám chybí, všude ho tam vidíme. Takže jsme zpočátku chápali, že se máma úplně zhroutila.

Můj muž ji vozil po lékařích, zabezpečovali jsme jí nákupy, dbali jsme, aby neměla žádné praktické starosti a mohla se jen věnovat sama sobě. Jenže ona se časem na nás tak upnula, že vlastně nemáme žádné soukromí. Očekává, že na chalupě budeme pořád s ní. Jsme tam rádi, pracujeme tam, ale přece jen některé víkendy chceme trávit jinak. No a syn a dcera, ti už tam nechtějí jezdit vůbec, mají své partnery, své životy.

Máma je vždy uražená, když řekneme, že tentokrát nejedeme. Představuje si, že ji každý pátek vyzvedneme, společně nakoupíme, pak společně strávíme víkend v Beskydech a zase v neděli večer pojedeme všichni do Ostravy. Hned v pondělí pak volá, jak se máme a organizuje další víkend. Plánuje, co mám nakoupit, co na chalupě uvaříme. Když je to jednou, dvakrát do měsíce, je to fajn, ale nechci takto trávit každý víkend. Jsem z práce unavená, chci si někdy pospat, jít do kina, do kavárny, jen tak být doma. Máma to nechápe.

Dlouho jsme si ji hýčkali, jenže ona je čím dál více panovačná. Když něco není po jejím, rozpláče se, je hysterická. Nám je jí líto, uvědomujeme si, že se zatím asi stále nevzpamatovala z tátova odchodu, tak nakonec vždy uděláme to, co si přeje. Můj manžel je zlatý, že to všechno snáší, zvládá. Máma si, bohužel, často vylévá zlost i na něm. Fáze smutku se u ní překlopila do fáze ublíženosti, zlosti. Je ráda, když ji někdo lituje. Stále říká, že to má těžké, stále o tátovi mluví a vím, že tím sousedky a kamarádky už dost unavuje.

Spousta lidí o někoho přišla. Znám mnoho starších žen, které ovdověly a žijí dál. Mnohé ani nemají rodiny, které se o ně tak starají jako my o mámu. Mám dojem, že nás maminka trochu využívá. Citově vydírá i mou dceru, což mě štve. Volá jí a stěžuje si, doslova jí říká: ty na svou babičku kašleš, ale počkej, až budeš jednou ty stará a opuštěná. Dcera je z toho celá smutná. Pracuje v Praze, nedostane se k nám do Ostravy často, má přece právo užít si mládí a není její povinnost každý víkend být na chatě s babičkou a s námi. Když přijede, vždy za babičkou jde, jdou spolu nakoupit, povídá si s ní. Jenže v poslední době i ona chodí za ní méně ráda. Říká, že si babička jen stěžuje. No a syn, ten se jí přímo začal vyhýbat.

Je to taková bezvýchodná situace. Na jedné straně je mi mámy líto a moc ráda bych jí pomohla. Na straně druhé je mi líto, že nedokáže pochopit, že i mně táta chybí, že pro mě to všechno také není jednoduché. Pokusila jsem se s ní o tom všem mluvit, ale řekla: No já vím, že jsem vám jen na obtíž. To ale není pravda, jen cítím, že mě už její neustálé výčitky, stěžování si a lamentování čím dál více zmáhají. A vidím to i na mém muži, i když on na sobě nic nedává znát, je naštěstí pohodář.

Možná, že je to zatím krátké období a vše se změní k lepšímu. Jenže zatím se vše mění spíše k horšímu. Každopádně je teď po smrti táty můj život o hodně těžší, protože máma se chová jako by byla naše dítě a my měli povinnost ji neustále opečovávat a obskakovat. Ale pochopím, jestli si po přečtení mého příběhu někdo řekne, že jsem sobecká, nevděčná, špatná dcera. Vlastně s tím tak trochu počítám.

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

Martina (56 let): Po smrti otce od nás máma očekává neustálou pozornost

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více