Filipíny – asijská země hluboce věřících katolíků se španělskými jmény

Filipíny jsou překvapující země v jihovýchodní Asii, kde převládají katolíci se španělskými jmény. Dvacet procent slovní zásoby filipínštiny má španělský původ.

Filipínci dodnes počítají peníze španělsky. Hluboce věřící křesťané se o Velikonocích neváhají nechat ukřižovat, aby si připomněli utrpení Ježíše Krista. Manila je jediné letiště na světě, kde se při čekání na let konají mše. Návštěvníky zde všude provázejí milé úsměvy.

Po dlouhém letu v únoru 2007 se vzhledem k časového posunu probouzíme v hotelu velmi brzy. Už před šestou hodinou ráno přešlapujeme před dveřmi restaurace. Pohled na bohatou nabídku snídaňových jídel je lákavý. S plným žaludkem řešíme další postup. Vzdáváme se původní myšlenky objevovat manilské ulice pěšky a jet na sever ostrova Luzon autobusem. Nechceme riskovat nehodu při přecházení ulic ani být vystaveni všudypřítomnému spalujícímu horku a nepříjemným pachům z odpadků hnijících v tropickém vedru. Ani cestování v místních autobusech není příliš lákavé.

Dopravní chaos a kontrasty v Manile

Oslovujeme proto recepci hotelu a zanedlouho před námi stojí Salvador. Pokorný řidič, se kterým absolvujeme cestu z Manily do španělského koloniálního města Vigan. Brzy zjistíme, že jsme se rozhodli správně. Na ulicích Manily panuje změť dopravních prostředků, včetně kýčovitě zdobených a vždy přeplněných autobusů „jeepney“, které se staly symbolem filipínské kultury a umění. „Jeepneys“ se navzájem předhánějí a hlasitě troubí. Lidé do nich nastupují za jízdy a kdekoli zase vyskakují. Hustým provozem se proplétají taxíky na motorkách, rikši i koňské povozy. Chodci se marně pokoušejí chránit se před výpary z výfuků motorových vozidel.

Pohled z našeho hotelu v Manile

Dopravní chaos a "jeepneys" v manilských ulicích

Naše první cesta vede do města Baguio. V Manile jedeme po bulváru Roxas, který má dvanáct jízdních pruhů. Mezi nimi jsou dva zelené středové pásy. Na jedné straně je moře a chodník, na druhé luxusní hotely a banky. Na chodníku na nábřeží leží desítky lidí na kartonových krabicích. Od hotelů a bank je odděluje pouze proud aut. Filipíny jsou bezpochyby zemí propastných kontrastů.

Předměstí Manily

Baguio – město šachistů

Baguio proslulo turnajem o titul mistra světa v šachu v roce 1978 mezi sovětským šachistou Anatolijem Karpovem a Viktorem Korčnojem, který v roce 1976 emigroval ze Sovětského svazu. Toto šachové klání se vyznačovalo bizarními událostmi, včetně sporů mimo šachovnici. Horské město Baguio bylo založeno v roce 1900 dva roky po dobytí Filipín Spojenými státy, které tuto svoji největší kolonii získaly na úkor Španělů. V té době zde byla pouze domorodá vesnice obklopená bujnými lesy, kde se to hemžilo různými druhy divoké zvěře. Španělé vládli na Filipínách tři století, ovšem tuto oblast si nikdy nedokázali plně podmanit. Ubytovali jsme se v hotelu na pahorku uprostřed města. Ráno jsme se Salvadora zeptali, kde spal. K našemu zděšení odvětil, že strávil noc v autě. Byl na to zvyklý. Nám se ovšem podobné praktiky půjčoven aut nezamlouvají. Během naší další cesty jsme mu vždy zajistili pohodlný pokoj, večeři a snídani ve stejných hotelích, kde jsme spali my.

Barevné Baguio

Sagada – svěží horský vzduch

7400 stop je 2255 metrů. V této nadmořské výšce leží nejvyšší místo na silnicích Filipín. Přes tento průsmyk jsme jeli do města Sagada. Cestou jsme míjeli terasovitá rýžová políčka, kterými je ostrov Luzon proslulý. Město Sagada se nachází v nadmořské výšce asi 1 500 metrů, takže je zde chladnější podnebí než jinde na Filipínách. Průměrné roční teploty ve městě se pohybují mezi 17 a 20 stupni Celsia. Tato oblast je známá neobvyklým způsobem pohřbívání. Vysoko na vápencových skalách se nacházejí visuté rakve zvané „sugong“. Místní lidé se domnívají, že podobné zavěšení rakví zesnulých přibližuje jejich duše k nebi. Zavěšené rakve lze vidět přímo ze silnice vedoucí ke vchodu do jeskyně Sumaguing. Nás příliš jeskyně nelákají a prozkoumání této jeskyně by si rovněž vyžadovalo mít lepší fyzickou kondici, takže jsme se spokojili s krátkým sestupem ke vchodu jeskyně Lumiang. Přímo u vchodu do této jeskyně jsou uloženy rakve, které zde leží již 500 let. Jsou naskládané jedna na druhé a splývají s okolní skálou. Těla zemřelých byla uložena v poloze plodu, protože v té době se věřilo, že lidé by měli opustit svět ve stejné poloze, v jaké na něj přišli.

Nejvyšší bod na filipínských silnicích

500 let staré rakve u vchodu do jeskyně Lumiang

V okolí Sagady se pěstují pomeranče a citrony. Krajina je členitá s mnohými skalními útvary. Nám se v Sagadě líbilo i proto, že jsme tam chodili mlsat do Yoghurt House, kde měli opravdový jogurt. Bydleli jsme v penzionu Mapiya-aw. Byli jsme tam zpočátku sami, což bylo dobře, protože dřevěné podlahy vrzaly tak hlasitě, že jejich lomoz byl slyšet po celém penzionu. Majitelka si toho byla vědoma, a proto nám při příjezdu nových hostů zakázala vyjít z pokoje, abychom se neprořekli a neodradili nově příchozí od pobytu. Noví hosté byli milí Filipínci, takže nám vrzání jejich podlahy ani nevadilo. Horší to bylo s obrovským pavoukem, kterého jsme objevili v našem pokoji. Přivolaná filipínská majitelka se ho ale nelekla a pronásledovala ho tak dlouho, až ho lapila a zlikvidovala. Mám vzdělání z oděvní školy a celý život jsem se věnovala ručním pracím, takže jsem přivítala možnost navštívit místní textilní provozovnu. Šijí se zde trička, která se možná prodávají i u nás.

Penzion Mapiya-aw

Majitelka penzionu loví pavouka

Skalnatá krajina nedaleko od Sagady

Textilní dílna v Sagadě

Rozhovory se Salvadorem

Ze Sagady jsme si udělali rovněž výlet na světoznámá terasovitá rýžová pole v Banaue. Cestou jsme vedli rozhovor se Salvadorem. Nevinná otázka, která vyvolala rozpaky Salvadora. Umožnila nám ale pochopit trpký osud mnoha obyvatel Filipín. Naivně jsme se zeptali, zda mají doma sprchu nebo vanu. Odpověď nás šokovala. Na předměstí Manily, kde Salvador bydlí, nemají lidé tekoucí vodu. Pro vodu chodí ke společné pumpě a nosí ji domů v kanystrech. Tato situace vede k tomu, že mnozí Filipínci odcházejí za prací do ciziny. Dva miliony z nich jsou v evidenci speciálního ministerstva pro migranty, celkový počet Filipínců pracujících mimo svoji zemi, která má 110 milionů obyvatel, se však pohybuje kolem deseti milionů. Peníze, které posílají svým rodinám, představují 10% hrubého domácího produktu (HDP) Filipín.

Setkání ve vesnici u silnice

Dalším tématem byl jazyk. Na Filipínách je velmi složitá jazyková situace. Na třech úrovních stanovených ústavou se tam mluví více než 150 jazyky. Na celostátní úrovni existují dva oficiální jazyky – filipino (filipínština) a angličtina. Ani jedním z nich však nikdo doma nemluví. Druhou úroveň představují regionální jazyky. Nejrozšířenější je tagalog, kterým mluví doma přibližně 40% Filipínců a jehož standardizovanou formou je právě filipínština, ve které probíhá výuka ve školách na celých Filipínách. Druhým nejdůležitějším regionálním jazykem je cebuánština, kterou mluví asi 20% obyvatel Filipín. Na nejnižší úrovni jsou jazyky etnických menšin. V praxi to vypadá tak, že příslušníci etnických menšin mluví v úzkém kruhu rodiny svým rodným jazykem, ale jakmile vyjdou na ulici, použijí talalog nebo jiný regionální jazyk. Jejich děti se pak ve škole učí ve filipínštině a pokud se dostanou na univerzitu, učební materiály budou číst v angličtině. Jazykový „babylon“ však tímto nekončí. 400 000 Filipínců stále mluví španělsky. Většinou se ovšem jedná o nejbohatší skupiny obyvatel, takže se manželovi nesplnil sen konverzovat na Filipínách španělsky. Kromě toho se především na jižním ostrově Mindanao mluví kreolštinou, které se říká „chavacano“. Na ostrově Mindanao ovšem žijí i muslimové, kteří nejen při náboženských obřadech užívají arabštinu. Na ostrovech přilehlých k Malajsii se dodnes udržela malajština, která byla jazykem místních elit do příchodu Španělů, jejichž jazyk vládl na Filipínách více než tři sta let, než jeho roli převzala angličtina. Jako většina Filipínců je i Salvador polyglot, anglicky mluví poměrně slušně.

Rýžové terasy nejen v Banaue

Rýžové terasy Banaue jsou někdy nazývány „osmým divem světa“. Vybudovali je převážně holýma rukama předkové dnešních Ifugao. Nacházejí se v nadmořské výšce přibližně 1 500 metrů. Jsou napájeny starobylým zavlažovacím systémem z deštných pralesů nad terasami. Místní obyvatelé dodnes na terasách pěstují rýži a zeleninu, i když stále více Ifugao nepovažuje zemědělství za atraktivní a často dávají přednost výnosnějšímu cestovnímu ruchu. Na vyhlídkách pózují ženy v lidových krojích, za fotku je jim třeba zaplatit. Názorný příklad negativního vlivu masové turistiky. Výsledkem je ztráta národní identity a postupná eroze teras, které si vyžadují neustálou péči. Navzdory rozšířenému přesvědčení, že rýžové terasy v Banaue jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO, tomu tak ve skutečnosti není. Důvodem je přítomnost četných moderních staveb.

Ženy v národních krojích, fotka není zdarma

Údolí Banaue

Cestou ze Sagady jsme však viděli jiné rýžové terasy, které sice nejsou tak propagovány jako Banaue, ale jsou autentické a jsou evidovány jako památky UNESCO.

Méně známá rýžová políčka, která se nám líbila více než Banaue

Zajeli jsme si do jedné z vesnic mezi rýžovými poli. Nese název Bontoc. Byl tam patrný přechod od tradičních chýší se střechou z přírodního materiálu k modernějším stavbám, u kterých je exoticky vypadající došková střecha nahrazena plechem. Nám se to sice nelíbí, ale místní lidé to vnímají jako pokrok. Ve vesnici jsme navštívili i muzeum, kde byly mimo jiné vystaveny příšerné exponáty popisující ponurou minulost této části Filipín. Národ Ifugao si nedokázali nikdy podrobit ani Španělé. Se svými nepřáteli z okolních kmenů se Ifugao rovněž příliš „nemazlili“. Dodnes lituji, že jsem se dívala na některé fotografie, zejména znázornění „ulovených“ zajatců, kterým Ifugao usekávali hlavy. Tyto fotky raději nebudu v tomto článku zveřejňovat. Jak se z těchto krutých válečníků stali dnešní usměvaví Filipínci, si lze obtížně vysvětlit. Záhady lidské duše, ve které bojuje dobro se zlem.

Minulost a přítomnost

Děti ve vesnici

Cestou do Viganu

Další úsek cesty vede do konečného cíle první části našeho pobytu na Filipínách, kterým je španělské koloniální město Vigan, zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. Na trase budeme muset překonat překážku v podobě řeky Lagben, kde v době našeho putování nebyl most. Zdálo se, že probíhá jeho stavba, my jsme ovšem nemohli čekat, až ho dostaví, a museli jsme tudíž řekou projet. Naštěstí v ní bylo málo vody a nechyběli ochotní „převaděči“. Za malý peníz nás jeden z nich převedl mělkou vodou na druhý břeh.

Stavba mostu

Převaděč přes řeku

Zbytek cesty do Viganu již proběhl poměrně hladce. Příjemná horská krajina byla však v minulosti dějištěm jedné z nejvýznamnějších bitev druhé světové války. Svědčil o tom památník na průsmyku Bessang, který tehdy sloužil jako opěrný bod japonských císařských sil pod vedením generála Yamašity. Tento japonský generál měl přezdívku „malajský tygr“ a proslul dobytím Singapuru. Vítězství armády Spojených států amerických, které pomáhali filipínští partyzáni, v bitvě u průsmyku Bessang připravilo půdu pro Yamašitovu kapitulaci v září 1945.

Památník na průsmyku Bessang

Průsmyk Bessang

Vigan je nejzachovalejším příkladem španělského koloniálního města v Asii, které bylo založeno v 16. století. Jeho architektura odráží spojení kulturních prvků z jiných částí Filipín a Číny s evropskými a mexickými prvky, což vytvořilo jedinečnou kulturu a městskou krajinu, která nemá v Asii obdoby. V oblasti Viganu se původně usadili obchodníci pocházející z čínské provincie Fujian. Čínské dědictví Viganu je stále patrné. Dodnes zde žijí čínské kreolské rodiny, z nichž mnohé přijaly hispánská příjmení. Podařilo se nám najít ubytování v jednom ze španělských koloniálních domů. Z nábytku a vybavení na nás dýchala minulost a nebylo obtížné si představit tehdejší život španělských vládců Filipín. Pro nás to byl stejný zážitek jako pro Salvadora, který měl svoji postel s baldachýnem v pokoji vybaveném sprchou. Ráno s námi snídal u stolu ve společnosti britsko-jamajského páru. Živě se zajímal o soužití bílé Angličanky s černým Jamajčanem a upřímně se zasmál, když mu řekli, že jejich syn je mu podobný, protože má stejný odstín pleti.

Koloniální dům, kde jsme bydleli

Domy ve Viganu se před španělskou kolonizací vyráběly z lehkých materiálů, jako je bambus. Říkalo se jim bahay-kubo, byly vzdušné a snadno se čistily, ale nedokázaly čelit tajfunům, které zemi postihovaly v období dešťů, ani občasným požárům. Když přišli Španělé spolu se svými mexickými poddanými, místní obyvatelé se od nich naučili zpracovávat kameny a vyrábět cihly. Naučili se také, jak z nich pomocí vápenné malty vytvořit ohnivzdorné stavební materiály. Ačkoli stavby, které postavili z těchto materiálů, lépe odolávaly tajfunům a požárům, stále byly snadnou obětí zemětřesení. Proto se snažili kombinovat místní stavební metody s těmi evropskými. Zachovali systém bahay-kubo, ale stěny přízemí postavili z pevného kamene a cihel. Vyšší patra zůstala z velké části dřevěná. Ukázalo se, že tento druh konstrukce lépe odolává zemětřesením a bouřím. Tato kombinace technologií Východu a Západu, funkčnosti a krásy, vytvořila ve Viganu jedinečný architektonický styl. Toto vše nám vyprávěla Jana Siratranont, mladá Filipínka, kterou jsme si najali jako průvodkyni po Viganu. Jezdili jsme s ní a Salvadorem v historickém kočáře taženém koňmi. Jana se divila, když jsme jí řekli, že její křestní jméno je u nás velmi běžné.

Typický dům ve Viganu

Zvonice jsou na Filipínách z důvodu zemětření stavěny samostatně mimo kostel

Kostel ve Viganu

Panenský ostrov Palawan

Po návratu do Manily jsme se ihned letecky přepravili na ostrov Palawan. Ubytováni jsme byli v sympatickém bungalovu uprostřed domorodé vesnice Port Barton. Za plotem u místních Filipínců brzy ráno kokrhali kohouti. Anglický majitel ubytovacího zařízení jménem Dave nás chtěl kvůli tomu přestěhovat do jiného bungalovu, což jsme odmítli, protože manžel kokrhání kohoutů zbožňuje a já mám dobré spaní.

Život v domorodé vesnici

V době našeho pobytu byl Palawan stále ještě téměř panenský ostrov. Jediné větší mezinárodní letiště bylo v hlavním městě ostrova Puerto Princesa. Do našeho ubytování jsme jeli džípem tři hodiny. Bližší letiště v San Vicente bylo dokončeno až v roce 2013. Většina ostrova je dodnes pokrytá tropickým pralesem. V Port Bartonu existovalo jediné místo, odkud se daly poslat emaily. Dave se s jeho majitelem nesnášel, takže jezdil posílat emaily do půl hodiny vzdálené lokality Roxas. Miloval motýly, které uměle nasazoval na zahradu mezi bungalovy. Květy tropických stromů a keřů a mezi nimi poletující barevní motýli. Naplnění snu o tropické přírodě. Náš bungalov byl hned vedle pláže, takže nebyl problém na loďce prozkoumat blízké ostrůvky. Ze břehu na nás mávali usměvaví rybáři. Ostrůvky byly členité, kopcovité a porostlé bujnou vegetací. Zatímco jsme se čvachtali v mělké a příjemně teplé vodě, náš lodník si ulovil k večeři krásné barevné ryby, kterými by u nás nepohrdl žádný pěstitel akvarijních rybiček.

Náš bungalov v Port Bartonu

Zahrada s motýly

Přátelští rybáři

Ryby k večeři

Pět hodin na loďce od Port Bartonu leží v zátoce Bacuit nedaleko od města El Nido chráněná oblast El Nido-Taytay, která je na seznamu přírodního světového dědictví UNESCO. Jsou tam vysoké vápencové útesy, pláže, mangrovové porosty, průzračná tyrkysová voda a jedinečné tropické lesy. Žije zde pět druhů savců, včetně malajského pangolina, a šestnáct druhů ptáků endemických pro Palawan. V zátoce Bacuit žijí také dugongové, delfíni a mořské želvy. Vyskytují se zde rovněž pestrobarevné ryby typické pro korálové útesy. Velké lákadlo, kterému jsem ale nepodlehla. Byl to jeden z mála případů, kdy jsme se s manželem rozdělili. Zůstala jsem „doma“ a kochala jsem se pohledem na klidnou zátoku, pozorovala motýly, četla knížku a odpočívala. Manžel neodolal, chtěl za každou cenu vidět Bacuit, takže se za monotónního vrčení motoru smažil dvakrát pět hodin na malé loďce. Vrátil se šťastný a spálený od slunce, protože se koupal uvnitř jednoho z ostrůvků, kam vedla pouze úzká soutěska. Jeho fotky svědčí o tom, že Bacuit stojí za návštěvu. Naše neteř Eliška začátkem roku 2020 už pohodlně doletěla letadlem až do El Nido, kde je spousta nových resortů. Masová turistika je nezadržitelná.

Manželův výlet na Bacuit

V době našeho pobytu jsme ještě byli pro místní lidi natolik zajímaví, že jsme byli pozváni na návštěvu místní základní školy. Na naši počest vztyčili filipínskou vlajku, přijala nás ředitelka školy a nadšeně se s námi bavil celý učitelský sbor.

Návštěva základní školy v Port Bartonu

Epilog

Všechno má svůj konec, takže jsme zpět v Manile a s věrným Salvadorem si jedeme prohlédnout staré město. Intramuros je čtvrť Manily zcela obehnaná hradbami. Během španělského koloniálního období na Filipínách byla tato čtvrť sídlem španělské koloniální správy. Upřímně řečeno, nesnese srovnání s Viganem.

Intramuros, loučení s Manilou

Přichází dojemné loučení se Salvadorem, kterému dáváme štědré spropitné. Věřím, že i on na nás vzpomíná. Ještě několik let jsme byli ve styku s Davem z Palawanu a s Janou Siratranont z Viganu. Salvador bohužel přístup k internetu nikdy neměl.

Filipíny – asijská země hluboce věřících katolíků se španělskými jmény

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více