Gambie a Senegal: africký kolorit a lidské příběhy

Jsou tři hodiny ráno a Oliver nás svým autem dovezl do našeho domova v Gambii, státečku vloženém do Senegalu po obou stranách stejnojmenné řeky. Noční africká vesnice nevypadá zrovna vábně.

Na posledním krátkém úseku cesty se kola auta boří do hluboké vrstvy prachu. Za bránou jiný svět, idylická oáza klidu a pohody, kde se ráno bude v korunách stromů ozývat zpěv ptáků. Na konci ledna letošního roku jsme v obci Sanyang ležící v jižní části Gambie.

Terasa našeho pokoje v Tendinkoto

Bazén, na který máme výhled z terasy pokoje

Tendinkoto znamená v místním jazyce mandinka „ve stínu palem“. Oliver zde ve čtyřech pokojích vytváří společně se svou gambijskou manželkou Helen druhý domov lidem, kteří chtějí v Gambii poznat nejen pláže. Každý den se setkáváme se zajímavými lidmi. Maírtín je hrdý na svoje irské dědictví a domluví se i keltskou irštinou. Jeho humor má hodně společného s naším Švejkem. Dorothy se sice narodila v Německu a vzpomíná na filmový festival v Aši, kterému říká Selb, ale dnes žije v Austrálii a provádí charitativní činnost v Gambii, kde adoptovala dceru a pomáhá místním lidem i jinak. Nám doporučila svého řidiče.

Ousman za námi přijel druhý den ráno a hned jsme se dohodli. Stejně jako 85% Gambijců je muslim. Mešity jsou v každé vesnici, radikální islamismus zde ale neexistuje. Ousmanovi je 45 let, rozvedený, má dvě děti a novou přítelkyni, se kterou ale není příliš spokojený. Je odpovědný, spolehlivý a ve všem nám pomáhá. Prvním naším cílem je hlavní město Gambie – Banjul (dříve Bathurst). Je to tak trochu jiná Gambie. Banjul leží na ostrově a byl založen britskými kolonizátory v roce 1816. Přístup do města vede přes jediný most (Denton Bridge).

Most z pevniny na ostrov, kde leží Banjul

Banjul je poměrně malé město. V centru je velmi živý trh. Typicky africký chaos. Dva nebo tři kostely potvrzují, že v Gambii žijí i křesťané.

Po vjezdu do města padne hned do oka Pamětní oblouk 22. Byl postaven v roce 1996 jako upomínka vojenského převratu z 22. července 1994, kterým Yahya Jammeh a jeho Prozatímní vládní rada ozbrojených sil svrhli demokraticky zvolenou gambijskou vládu prezidenta Sira Dawda Jawary.

V Banjulu je malé, ale zajímavé muzem s exponáty zaměřenými především na historii Gambie, ale rovněž na jiné aspekty této bývalé britské kolonie.

Gambie má tvar dlouhé „nudle“ táhnoucí se do vnitrozemí od Banjulu. Cesta autem na samotný konec trvá osm hodin. Letecké spojení neexistuje. Na území o rozloze 11 300 kilometrů čtverečních žije v Gambii 2,8 milionu obyvatel. Dostat se z jižního břehu řeky Gambie na severní stranu je obtížné. Z Banjulu tam vyplouvá trajekt, plavba trvá 25 minut, ale často se na něj ve frontě aut čeká tři až čtyři hodiny. Trajekt musí přeplout ústí řeky Gambie, která je zde deset kilometrů široká. Další spojení na severní břeh se nachází tři hodiny autem směrem do vnitrozemí, kde je poměrně nový most. Kdo by chtěl dojet až konec transgambijské silnice, může být odměněn vřelým přátelstvím Gambijců. V odlehlé části země jsou vesnice, kde místní obyvatelé nikdy neviděli bílého člověka. Zlatým hřebem prvního dne je návštěva přístavu v Banjulu. Dechberoucí scenérie s loděmi, rybáři a poletujícími ptáky. V pozadí jakési energetické zařízení provozované tureckou firmou.

Přístav v Banjulu

Na oběd jsme si zajeli na břeh Atlantiku do restaurace Calypso ve městě Bakau. Velmi kvalitní jídlo v příjemném prostředí zchlazovaném svěžím větrem od moře.

Pláž u restaurace Calypso

Večer opět ve společnosti Maírtína, jeho anglické manželky a Dorothy. Nově příchozí Petra je Holanďanka toužící po relaxaci a odpočinku. Oliver se svým hostům nevyhýbá, naopak vyhledává jejich společnost. Je mu 52 let, otec Angličan, matka Švédka. Od května do září pracuje ve Stockholmu jako „bridge master“. Otevírá mosty, aby mohly proplouvat lodě. Když v Evropě začíná být sychravo, vrací se do tepla a provozuje Tendinkoto. Vypadá jako švédský Viking a je to jeden z nejlepších hostitelů na našich cestách. Pomáhal nám před cestou a během pobytu se nám snažil ve všem maximálně vyhovět. Mimo jiné nám doporučil velmi dobré restaurace.

Další den jedeme s Ousmanem do vnitrozemí. Zatímco na pobřeží Atlantiku je příjemné letní počasí, na transgambijské silnici začíná být úmorné vedro. Ousman musí občas při pomalé jízdě vypínat klimatizaci, aby se mu nepřehřál motor. Ve druhém největším městě Gambie s názvem Brikama nám Ousman mění eura na místní měnu dalasi. My sedíme v autě a pozorujeme africký kolorit kolem nás.

Největší město v Gambii se nazývá Serrekunda a projížděli jsme jím cestou do Banjulu. Na silnici jsou každou chvíli kontrolní stanoviště policie. Kontroly jsou zaměřeny na doklady a stav vozidel. Ousman téměř všechny policisty zná. Hovoří s nimi v jazyce mandinka, který převládá v jižní části Gambie. Na severu se spíše mluví wolofsky, stejně jako v severní části Senegalu. V Gambii je celkem sedm kmenů a tudíž stejný počet jazyků. Naše cesta vede na přítok řeky Gambie, kterému zde říkají Creek. Dojedeme až k této řece, na jejímž břehu leží vesnice Bintang.

Po vystoupení z auta se nás ujme náčelník vesnice (alespoň takto se nám představil).

Jinde v Africe bychom se rozmýšleli, zda nabídku prohlídky vesnice přijmout, v Gambii lze ale lidem věřit. Na břehu Creeku pozorujeme rybářské lodě a rybáře. Místní průvodce nám ukazuje, jak zde konzervují ryby. Vystaví je prudkému slunci a posypou je tlustou vrstvou soli, která potravinu chrání před nálety much. Popojdeme o kousek dále a vidíme skupinu žen, které připravují ústřice. Gambijci je nejedí syrové, ale tepelně je ošetřují v primitivních pecích. Hotový produkt budou ženy následující den prodávat na trhu v Banjulu.

Náčelník vesnice nás mangrovými porosty vede dále k mohutným „sloním“ stromům a baobabům. Plody obou těchto stromů se jedí. Ke stavbě lodí vesničané používají mahagonové dřevo. Prohlídka vesnice končí u rýžového políčka, kde ovšem není nic vidět, protože rýže již byla sklizena. Ve stejné vesnici jsme cestou spatřili domek s českou vlajkou a nápisem „Czech Republic“. Náčelník vesnice nám vysvětlil, že se jedná o českou rodinu, které se v Gambii tak zalíbilo, že si zde koupila pozemek a nechala si postavit domek. Údajně sem jezdí dvakrát za rok. Obědváme o kousek dále v restauraci AbCa's Creek Lodge na břehu přítoku řeky Gambie, stejně kvalitní jídlo jako v Calypso. Je zde ovšem i ubytování, takže tam bylo dost hlučno. Rádi se proto vracíme „domů“ k Oliverovi a jeho společnosti na čele s Maírtínem.

Procházka nedaleko restaurace AbCa's Creek Lodge

Jsme nedaleko hranice se Senegalem, takže nás láká podívat se i tam. Není to nic obtížného. Po čtyřiceti minutách jsme na hranici v městě Jiboro. Musíme jít ke dvěma okénkům na obou stranách hranice. Na gambijské straně jsou kontroly přísné, jsme odvedeni do temné kanceláře, kde nás důležitě vypadající úředník pět minut vyslýchá. Nakonec jsme propuštěni do Senegalu, kde všechno probíhá rychleji, možná i díky naší francouzštině. Vstoupili jsme do jižní části Senegalu, který je v podstatě rozpůlený vloženou Gambií. Jih Senegalu je označován jako Casamance a ještě poměrně nedávno tam působily ozbrojené skupiny požadující odtržení od severního Senegalu, který je rozvinutější a kde leží hlavní město Dakar. Na severu Senegalu je rovněž mnohem více hotelů a turistů z Evropy. My jsme však v Casamance, kde turistický ruch není ještě příliš patrný. Nejprve jsme zajeli do vesnice Abene. Prašná silnice je uzavřená uprostřed obce, na objížďce se boříme koly do hlubokého písku. Místní restaurace vypadá dobře, čistý záchod a lákavá nabídka jídel. Sotva si sedneme, hned naproti přes ulici začíná kdosi řezat kovové plechy. Nesnesitelný hluk. Odcházíme a jedeme dále do města Kafountine. Hledáme Esperanto Lodge, kde má být vynikající restaurace doporučená Oliverem. Vidíme sice její upoutávku, ale není jasné, kudy se tam jede. Ousman stahuje okénko a v jazyce mandinka se ptá dvou chlapců na cestu. Jeden z nich si k nám přisedne do auta. Začíná půlhodinová anabáze. Terénní Mitsubishi našeho řidiče Ousmana se prodírá úzkými stezkami, protáčí se mu kola v písku a prachu a je poškrábané od větví stromů. Senegalský průvodce cosi říká, jedeme doleva, doprava a rostou naše obavy, zda se na kýžený oběd vůbec dostaneme. Kolem neprostupná džungle. Nakonec vjíždíme do brány jakéhosi stavení. Chyba lávky, je to soukromý dům. Nakonec jsme však Esperanto Lodge našli. Zveme senegalského mladíka na oběd. Jmenuje se Ibrahim, vysoký skoro dva metry, vyzáblý a vyhladovělý. Bude velmi chudý, protože nemá mobilní telefon. Skoro nemluví, v očích má zvláštní smutek, pozvání na oběd ale přijímá. Příprava oběda bude trvat hodinu a půl, takže se jdeme projít na nedalekou pláž. Můstek přes záliv s mangrovy a nakonec pohled na donekonečna se táhnoucí pustou pláž.

Ačkoliv ne úplně. Je na ní stádo býků. Není nám jasné, co tam dělají.

Panuje horko. Ibrahim jde s námi, celou dobu mlčky.

Vracíme se na oběd, který byl velmi chutný.

Restaurace Esperanto Lodge

My jsme měli rybu, Ibrahim kuře. Bylo zřejmé, že neví, jak jíst příborem. Ousman mu přetlumočil, že může jíst rukama, což s úlevou udělal. Tesknota v očích ho neopustila, ani když mu manžel dal zhruba dvacet euro v místní měně. Chápeme. Jeden den v jeho životě se povedl, ale zítra se vrátí zpět do své neútěšné reality.

Dobře najezeni jdeme k autu. V restauraci nám poradili snazší cestu zpět na hlavní silnici. Ousman se podíval na zadní pneumatiku a s bohorovným klidem sdělil, že máme skoro prázdné kolo. Uprostřed křovin v senegalském lese. Bylo asi pět hodin, hranice zpět do Gambie zavírá v sedm. Evropan by propadl zoufalství, pro Afričana se jedná o běžnou záležitost. „Dojedeme na prázdné gumě do nejbližšího pneuservisu a tam nám to opraví," prohlásil Ousman. Přesně to se stalo. Oprava trvala asi dvacet minut. Kousek špičatého kovu byl vytažený a pneumatika dostala záplatu. Během těchto dvaceti minut jsme čekali na kraji silnice a pozorovali mumraj kolem. Prach a hluk. Vedro a zplodiny z motorů aut starých mnohdy čtyřicet let. Malému chlapečkovi to ale vůbec nebrání, aby obdivoval motorku stojící na okraji rušné silnice.

Za dvacet minut jsme toho měli plné zuby. Afričané v tomto prostředí prožijí celý život. Pokud neemigrují do Evropy. V tomto případě zaplatí 400 euro na osobu za sedmidenní cestu Atlantickým oceánem na Kanárské ostrovy. Budou cestovat namačkáni na lodi ve společnosti dalších téměř padesáti lidí. Zásoby jídla a vody na sedm dní, biologické potřeby budou vykonávat do moře nebo do kbelíku, jehož obsah také vylijí do moře. Jsou poháněni vidinou snadného života. Je vytvářena jejich soukmenovci, kteří jsou již v Evropě a nepřiznají, jak ve skutečnosti v cizině žijí. Naopak se snaží vytvářet dojem úspěšného života. Afričané toužící po emigraci si rovněž myslí, že my v Evropě nic jiného neděláme, než cestujeme a jíme v restauracích. Když nám dojdou peníze, jdeme do bankomatu a náš stát nám daruje další peníze. V roce 2022 se pouze 18 procent Gambijců, kteří dostali evropské vízum, vrátilo zpět do své vlasti. Podle Olivera existují tři důvody, proč je Gambie stále zaostalou zemí. Podnebí zde umožňuje snazší život, není třeba vytápět domácnosti, v řekách jsou ryby, ovoce roste samo na stromech, dříve bylo i mnoho zvěře. Vikingové v jeho Švédsku se museli více snažit, aby přežili krutou severskou zimu. Africké jazyky neměly písemnou formu, takže znalosti předchozích generací byly předávány pouze ústní formou a mnohé z nich byly nenávratně ztraceny. K zaostání Gambie rovněž podle Olivera přispěl islám, který klade spoustu omezení (haram) a vede k určitému fatalismu, kdy lidé nechápou, že když něco chtějí, musejí pro to rovněž něco udělat. Stejně nerozvinuté jsou ale v Africe i země, kde převládá křesťanství (například Angola nebo Demokratická republika Kongo). V Gambii neexistuje sociální systém, o staré rodiče se starají děti. Rodiny jsou proto početné, sedm až devět dětí. Čím více dětí, tím větší naděje, že se někdo o rodiče ve stáří postará. Hodně dětí ale umírá už při porodu nebo na malárii. Průměrný věk je 55 let.

Chtěli jsme vědět, co je k dostání v gambijských supermarketech. V nákupním středisku hrdě zvaném „mall“ jsme skutečně supermarket našli. Vypadal jako vietnamský obchod u nás v malém městečku. Žádné sýry ani jogurty. Zato trvanlivé české mléko z mlékárny Hlinsko.

Prázdný "mall", podle Ousmana se zaplní až večer

České mléko z Hlinska

V libanonském supermarketu Marouns byla nabídka širší, včetně sýrů a dvou velkých kelímků řeckého jogurtu. Oliver nám doporučil další skvělou restauraci – Ngola. Je to pravděpodobně nejlepší restaurace v Gambii. Pro nás cenově přístupná. Byl z ní nádherný výhled na Atlantický oceán.

Posilněni se jedeme podívat na opice v Monkey Park. Těsně vedle stojí moderní Konferenční centrum financované Čínou. Opice v tomto původním lese jsou zvyklé na lidi, přičemž nejsou agresivní. Návštěvníci je krmí arašídy a banány. Žijí zde dva druhy opic. Jeden z nich má malý obličej podobný lidskému, druhý si lze zdálky splést se psem.

Na jih od Sanyangu leží město Gunjur, kde bydlí náš řidič Ousman. Díky němu jsme mohli bez problémů fotografovat asi největší zážitek na této cestě. Na betonové podlaze je několik hromad čerstvě ulovených ryb. Odvezou je otlučené dodávky. Ryby budou prodávány v okolních vesnicích a městech přímo spotřebitelům. Údajně vydrží týden v lednici, kterou zde ovšem má málokdo. Kromě obchodů u silnice nemají běžní obyvatelé ani elektřinu.

Cestou na pláž, kde se hemží pestrobarevný dav, se musíme vyhýbat mladíkům, kteří v běhu nesou na hlavě těžké bedny plné ryb. Pot na jejich tvářích se mísí se slanou mořskou vodou vytékající z nákladu na jejich hlavách. Běhají, protože jsou placeni od bedny. Nejsou to Gambijci, ale Malijci a obyvatelé Guineje-Bissau a Guineje-Conacry. S prázdnými přepravkami vbíhají do moře, kde asi sto metrů od břehu kotví větší rybářská loď. Rybáři jim nasypou náklad ryb do bedny, kterou odnášejí buď do nedaleké čínské konzervárny, nebo na místo, odkud je rozvážejí místní obchodníci. Cizí nádeníci budou v potu běhat tak dlouho, než vyloží všechny rybářské lodě čekající ve frontě na moři.

Na pláži, kde se všechno toto děje, není problém navázat kontakt s místními lidmi, a to i s těmi nejmenšími.

V pozadí se na pláži tyčí velká mešita. Jedeme k ní autem, opět se koly boříme do písku. Mešitu postavil bývalý prezident, diktátor Yahya Jammeh. Proč zrovna zde, netušíme.

Pokračujeme dále do vesnice Kartong na senegalské hranici. Nachází se zde neoficiální přechod do sousední země. Je však nezbytné nechat vlastní auto v Gambii, přeplout na vratké loďce přes řeku a najmout si jedno ze špinavých aut čekajících na druhé straně řeky. V Senegalu jsme již byli, takže raději nakoukneme do místní restaurace s výhledem na řeku. Nejsme však spokojeni s hygienou, takže se hodinu a půl vracíme do restaurace Ngola v Bakau, kde jsme byli den předtím. Zklamání. Zavřeno pro svatbu. Jsme již hladoví a žízniví, potřebujeme jít na toaletu. Nezbývá než hledat v turistické oblasti Senegambie.

S Ousmanem na pláži v Senegambii

Toto je nejvíce turistická pláž v Gambie, více lidí zde bude v podvečer

Najít slušnou restauraci tam není snadné. Nakonec nacházíme útočiště za barem hotelu Calabash. Jsme trochu dále od silnice, takže nejsme tolik rušeni hlukem a prachem z ulice a necítíme zplodiny z výfuků projíždějících aut. Nabídka jídel nás příliš neoslovila, ovšem v kuchyni nám po domluvě připravili rybu s rýží přesně podle našeho přání. Manžel si objednal capuccino, nejhorší, které kdy pil. Nejsme v Itálii. Senegambie má několik významů. V letech 1982 až 1989 existovala konfederace s tímto názvem, jejímž cílem bylo vytvoření jednotného státu mezi Senegalem a Gambií. Senegambie je ovšem rovněž historický název oblasti zahrnující Senegal, Gambii, Guineu-Bissau a části Mauretánie, Mali a Guineje. V samotné Gambii se jedná o čtvrť, kde se nachází hotely a restaurace pro turisty, kteří tráví dny na nedaleké pláži a večery v místních barech. Obdivovali jsme výdrž většinou starších lidí opalujících se na lehátkách na prudkém slunci. Rádi se vracíme do oázy klidu u Olivera, kde nehrozí hlučná noc jako v Senegambii, kde do červena opálení turisté do pozdní noci bujaře popíjejí. U večeře slyšíme zpěv ptáků a chvíli i podivné skřeky znepokojených opic, na které štěkají dva psi Olivera. Oba jsou z útulku zraněných zvířat. Jednoho přejelo auto a má pouze tři nohy, druhého zasáhly děti kamenem do hlavy. U Olivera mají šťastný psí život.

Gambii považujeme za jednu z nejpříjemnějších afrických zemí. Neobtěžují zde žebráci ani pouliční prodavači. Lidé jsou přátelští, nehrozí nebezpečí loupežných přepadení. Gambie je bezpochyby chudá země, ale její obyvatelé jsou podle slov Olivera šťastní. Ačkoliv toho mají málo, jsou ochotní se o všechno rozdělit a umí se těšit ze života.

Gambie a Senegal: africký kolorit a lidské příběhy

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více