Kanadou od východu k západu – Quebec a Britská Kolumbie

Kanada na nás udělala ohromný dojem tím, jak se liší od Spojených států. Přestože mají obyvatelé Spojených států a Kanady díky své geografické blízkosti a kulturní výměně mnoho společného, existují i některé významné rozdíly.

Američané často kladou důraz na individualismus a osobní úspěch, zatímco Kanaďané mají tendenci více oceňovat kolektivismus a společné hodnoty lidí. Kanada si cení rozmanitosti kultur, v USA je spíše zdůrazňována myšlenka „tavicího kotle“ (melting pot), v němž se různé kultury prolínají do jedné národní identity.

Kanada má veřejně financovaný systém zdravotní péče, který poskytuje univerzální pokrytí, zatímco lidé v USA se spíše spoléhají na soukromé zdravotní pojištění. Kanada je konstituční monarchií s parlamentním systémem (hlavou státu je tedy stále britský panovník), zatímco Spojené státy jsou federálním státem s prezidentským systémem. Kanaďané jsou často považováni za zdvořilejší a zdrženlivější než Američané, kteří se chovají spíše otevřeně a přímočaře a jsou více asertivní. V obou zemích se sice mluví anglicky, ale existují rozdíly v přízvuku, idiomech a pravopisu. Kanaďané stále dodržují britský pravopis (například „colour“ a „centre“), zatímco Američané stejná slova zjednodušují na „color“ a „center“. Kanada má daleko přísnější zákony pro kontrolu zbraní než v USA. Všichni Kanaďané, se kterými jsme se v jejich zemi setkali, byli vesměs milí, přátelští a dobrosrdeční lidé.

Na imigrační kontrole na letišti v Montrealu to tak ovšem vůbec nevypadalo. Byli jsme podrobeni velmi důkladnému pohovoru. Do Kanady jsme totiž cestovali v roce 2008, kdy tam odcházelo za výhodnými sociálními dávkami mnoho českých Romů. Podezřelý byl především můj manžel, protože plynně mluví oběma oficiálními jazyky Kanady (angličtina a francouzština). Vyslýchající úřednici jsme sdělili jména osob, které jsme se v Kanadě chystali navštívit. Bývalý kolega manžela Benoit žije v Montrealu. S manželským párem Larry a Sue z Vancouveru jsme se seznámili na Cookových ostrovech v roce 1995. Nebylo jasné, zda to imigrační úřad vnímal pozitivně. Razítko do pasů jsme však nakonec dostali. Služební psi nám očichali zavazadla. Hledali potraviny, jejichž dovoz je do Kanady omezen. Věděli jsme to předem, takže jsme našim známým žádné české pochoutky nevezli. V půjčovně aut nám sdělili, že nemají k dispozici malé auto, které jsme si rezervovali. Místo toho nám poskytli auto o několik kategorií lepší. Vozidlo značky Buick manžel nikdy předtím (a ani potom) neřídil. A bylo to znát. První den jsme se rozjížděli poskoky a při brzdění se napínaly bezpečnostní pásy. Jezdit takovým autem byl ale nezapomenutelný zážitek!

Možná i proto jsme první den daleko nedojeli. Zastavili jsme se na noc v sympaticky vypadajícím penzionu. Starší manželé se o nás důkladně postarali. Vysvětlili nám, jak svůj dům vytápí. Do pokoje na patře, kde jsme byli jako hosté ubytováni, pronikal teplý vzduch štěrbinami na podlaze u zdí. Začínal podzim a rána byla již chladnější.

Naše první snídaně v Kanadě

Následující den se auto chovalo již normálně, takže jsme v klidu dojeli do hlavního města francouzsky mluvící části Kanady, které se stejně jako celá provincie jmenuje Quebec. Jedná se o jedinou kanadskou provincii, kde je úředním jazykem francouzština. Město Quebec bylo založeno již v roce 1608 Samuelem de Champlainem a je jedním z nejstarších měst v Severní Americe. Má kouzelné historické centrum. Provincie Quebec je proslulá svojí nádhernou přírodou, za kterou jsme sem ostatně přijeli. Podzimní zabarvení javorových listů bude patřit k největším zážitkům této cesty. Z Quebecu rovněž pochází známé kanadské jídlo „poutine“. Je to kombinace křupavých hranolků, tvarohu a horké omáčky s typicky hnědou barvou, ve které se kousky tvarohu mírně rozpustí. V Quebecu se rovněž často používá javorový sirup. Quebecká francouzština má svůj původ v 17. století, kdy do tehdejší Nové Francie přišli francouzští osadníci. Po podpisu Pařížské smlouvy v roce 1763 však ztratili kontakt s mateřskou zemí, což přispělo k tomu, že se místní francouzština dále nevyvíjela stejně jako ve Francii. Má charakteristický přízvuk, který se vyznačuje výraznějšími nosovými samohláskami a protahováním slabik. Dokonce i pro Francouze může být quebecká varianta jejich jazyka zpočátku trochu obtížná. Nám se zdála místní výslovnost roztomilá a případné problémy s porozuměním nás spíše pobavily. Líbily se nám barvité výrazy často související s přírodou. Například „avoir la chienne (mít fenku) znamená „bát se“ a „être aux oiseaux“ (být s ptáky) znamená „být velmi šťastný“.

Ubytovali jsme se na předměstí Quebecu, opět v příjemném prostředí kanadské rodiny.

Na prohlídku města jsme se vydali stylově. Najali jsme si bryčku taženou milým koníkem, kterému jsem za jeho služby poděkovala mrkví.

Kočí byl sice dražší, ale zato nám ve své rozkošné francouzštině vyprávěl spoustu zajímavých věcí. Měli jsme určité problémy mu rozumět, protože k nám seděl otočený zády, do toho se ozývalo klapání kopyt koně a rušil i okolní hluk z ulice. Zaujal nás historicky pojatý hotel Château Frontenac, který se vyznačuje svéráznou zámeckou architekturou se zelenými měděnými střechami a elegantními věžemi. Je z něj výhled na řeku Svatého Vavřince. Byl slavnostně otevřen v roce 1893 pro Kanadskou pacifickou železnici. Je pojmenován na počest Louise de Frontenac, guvernéra Nové Francie. Kromě toho, že je to nádherná historická památka, nabízí luxusní pokoje a vynikající restaurace. My jsme však z pochopitelných důvodů zůstali raději ubytováni v našem skromnějším penzionu na předměstí.

Líbila se nám pěší procházka malebnými uličkami historického centra. Dýchala z nich nesmírná pohoda.

Pro náš pobyt v přírodě Quebecu jsme si zvolili okouzlující malou obec Anse-Saint-Jean. Leží na břehu Saguenay, jednoho z nejdelších a nejhlubších fjordů na světě. Z našeho bungalovu se na něj naskýtal nádherný výhled.

Domek v Anse-Saint-Jean

Manželovu druhou kyčel čekala operace, takže si pronajal kolo a každé ráno na něm objížděl trasu podél fjordu. Bolavou kyčel si léčil i v horké vodě vířivky jacuzzi, která byla umístěna venku před naším domečkem, opět s nezapomenutelným výhledem na fjord. Nedaleko obce Anse-Saint-Jean se nachází dřevěný krytý most Faubourg, který byl dokonce vyobrazen na zadní straně kanadské bankovky v hodnotě 1000 dolarů. Dnes ji už nelze spatřit, byla totiž v oběhu pouze v letech 1954 až 1992. Místní obyvatelé však dodnes tomuto mostu říkají „tisícidolarový most“. V roce 1997 si místní občané odhlasovali, že se jejich obec stane „královstvím“. Prvním králem byl zvolen Denis I. V současnosti se jedná o jedinou „monarchii“ na americkém kontinentu. Jeho Výsost jsme sice nepotkali, ale dosyta jsme se nadýchali autentické atmosféry quebeckého venkova s jeho půvabnými domky, rodinnými pekárnami a malebnou krajinou. Nakupovat v místní pekárně bylo skutečným potěšením. Pečivo se lišilo od našich housek a rohlíků, mnohdy bylo vylepšené borůvkami. Pravé kanadské borůvky jsou opravdu lahodné, takže jsme si je dávali i do jogurtu. Na snídaně jsme chodili do malé útulné restaurace.

Přišel čas na výlet za podzimní kanadskou přírodou hrající všemi barvami. Jedeme na jezero Saint-Jean, které je spojeno řekou Saguenay se stejnojmenným fjordem, který se táhne až k řece Svatého Vavřince.

Cestou mnohokrát zastavujeme, především na řece, kde se naskýtají pohledy na malebnou scenérii, v níž hrají hlavní úlohu kanadské javory. Řeka je kamenitá a voda průzračně čistá. Podzimní sluníčko příjemně hřeje.

Cestou opět obdivujeme úhledné domky kanadského venkova.

Nezapomenutelným zážitkem byla plavba na výletní lodi společnosti Dufour, nejprve fjordem Saguenay a posléze řekou Svatého Vavřince. Pozorujeme malebná městečka na pobřeží a zároveň posloucháme výklad průvodce na lodi. Ptá se nás, zda má mluvit spisovnou francouzštinou, my ale dáváme přednost jeho zpěvavému quebeckému dialektu. Očividně ho to potěšilo. Řeka Svatého Vavřince je dlouhá přibližně 1200 km, což z ní činí jednu z nejdelších řek Severní Ameriky. Je domovem 83 druhů suchozemských a vodních savců, včetně běluh, tuleňů a rypoušů. Manžel měl to štěstí, že na chvíli zahlédl jednu běluhu, kterou snadno poznal podle její charakteristické bílé barvy. Běluhám se často říká „mořští kanárci“, mají totiž širokou škálu hlasových projevů, včetně pískání, cvakání a volání. Živí se rybami, korýši a dalšími drobnými mořskými organismy. K vyhledávání potravy používají echolokaci. Jsou to velmi společenská zvířata, která žijí ve skupinách. Teplota vody v řece Svatého Vavřince se i v létě pohybuje kolem 4 °C. Nachází se na ní 600 ostrovů a souostroví a její povodí tvoří spolu s Velkými jezery 20 % sladkovodních zásob planety. Je velmi obtížně splavná, protože lodě se musí vyhýbat mnoha mělčinám a silným proudům.

Okolí obce Anse-Saint-Jean je protkáno mnoha říčkami a poseto spoustou jezer, takže jsme si jako milovníci přírody přišli na své. Zbytku pobytu v této kouzelné oblasti jsme využili k procházkám a výletům.

Dali jsme se do řeči i s rybářem, který ve vysokých holínkách uprostřed říčky lovil lososy.

V Quebecu se nachází více než sto lososovitých řek. Mezi nejoblíbenější patří Rivière Malbaie, Rivière Rimouski a Rivière aux Saumons. K lovu lososů v Quebecu je nezbytné povolení, přičemž platí přísné kvóty a předpisy, které chrání jejich populaci. Každý rybář si například může během jedné sezóny ponechat maximálně čtyři lososy.

Neradi opouštíme Anse-Saint-Jean, ale těšíme se na setkání s Benoit a jeho rodinou v Montrealu.

V jejich rodinném domě jsme strávili poslední noc v Quebecu.

Odevzdali jsme půjčené auto a Benoit nás vozil po Montrealu v jeho vozidle, což manželovi umožnilo v klidu si prohlížet pamětihodnosti města, které bylo založeno v roce 1642 francouzskými osadníky pod jménem Ville-Marie.

Montreal je největší francouzsky mluvící město na americkém kontinentě. Přibližně 65% jeho obyvatel mluví doma francouzsky. Běžná je však dvojjazyčnost a hodně se mluví také anglicky, zejména v centru města a v podnikatelských kruzích. Benoit však mluví i maďarsky. Ačkoliv se narodil v rodině maďarských emigrantů ve Francii, dostal se k tomuto jazyku oklikou, protože doma mluvili všichni pouze francouzsky. Teprve jeho maďarská manželka ho zpětně naučila jazyk jeho rodičů. Jejich tři děti mluví oběma jazyky. Benoit měl v Kanadě smlouvu se svým zaměstnavatelem pouze na tři roky, ale celé jeho rodině se v zemi javorového listu tak zalíbilo, že se tam po krátkém pobytu v Evropě znovu vrátili a žijí tam dodnes. Kanadu si zamilovali především pro její neporušenou přírodu. Každý víkend odjíždějí do divočiny „pod širák“. V době našeho pobytu nabízela nejlepší pohled na Montreal rozhledna Tour de Montréal v Olympijském parku, která je se svými 165 metry nejvyšší šikmou věží na světě. V současné době je uzavřena kvůli rekonstrukci a znovuotevření se plánuje až na podzim roku 2026. My jsme se však mohli kochat pohledem na město a řeku Svatého Vavřince.

Jedním z nejstarších kostelů v Montrealu je Chapelle Notre-Dame-de-Bon-Secours, který byl postaven v roce 1771. Říká se mu „kaple námořníků“, protože se tam chodili modlit námořníci před plavbou. Lze ho snadno poznat podle pozlacené sochy Panny Marie nad hlavním vchodem a dvou zvonic zdobených sochami andělů.

Čínská čtvrť v Montrealu se rozkládá především podél ulice Rue de la Gauchetière. Vstupuje se do ní velkými tradičními Bránami míru (Paifangs). V Montrealu žije přibližně 57 000 Číňanů.

Benoit nás odvezl na letiště a po pětihodinovém letu přistáváme na druhém konci Kanady ve Vancouveru. Toto město v Britské Kolumbii patří mezi pět měst s nejkrásnější geografickou polohou na světě. Ostatní čtyři jsou Sydney, Kapské město, Rio de Janeiro a San Francisco. Navštívili jsme je všechny a musím potvrdit, že je to pravda. V případě Vancouveru nás o tom přesvědčil již pohled z letadla. Členité pobřeží, spousta ostrůvků a zátok, v pozadí vysoké hory. Přistáli jsme v podvečer a ubytovali jsme se přímo na letišti v hotelu Delta. Večeře v hotelové restauraci. Podle chování obsluhy jsme měli trochu pocit, že jsme v USA. Servírka byla jako robot. S nuceným úsměvem rychle vychrlila několik naučených frází. Během dalšího pobytu v anglicky mluvící části Kanady jsme však měli z lidí stejně dobrý pocit jako v Quebecu. Byli milí, ochotní a nefalšovaní. Navíc i tady jsme měli známé.

Larry zachránil manželovi možná i život na ostrově Rarotonga v roce 1995, když ho v poslední chvíli v mořské laguně přidržel a zabránil mu tak ve šlápnutí na perutýna (stone fish). Tato ryba je známá svou schopností maskovat se mezi kameny a korálovými útesy. Její bodce obsahují jed, který může být pro člověka velmi nebezpečný. Bylo příjemné si zavzpomínat na společné večery s Larrym a Sue na Cookových ostrovech. Následující den jsme jejich autem a s jejich výkladem projeli Vancouver.

Varovali nás před čtvrtí Downtown Eastside, kde žije značný počet bezdomovců, narkomanů. Bylo mezi nimi mnoho původních obyvatel Kanady, kterým zde říkají „First Nation“. Larry a Sue se v době naší cesty nacházeli v přechodové etapě jejich života. Odešli do penze a prodali dům, o který se již nechtěli starat. S trochou nostalgie nám ho ukázali. Jejich nový moderní byt byl teprve ve výstavbě, takže dočasně bydleli v obytném přívěsu v USA kousek za hranicí. Po prohlídce města jsme lanovkou Skyride vyjeli na Tetřeví horu (Grouse Mountain), která se nachází pouze 45 minut od centra Vancouveru.

Nahoře jsme se potěšili pohledem na medvědy ve velké ohradě.

Na obzoru se tyčila hora Mount Baker ve státě Washington v USA. Je to jeden z nejvyšších vrcholů Kaskádového pohoří (3288 metrů).

Vrcholem našeho putování po kanadské provincii Britská Kolumbie byl bezpochyby ostrov Vancouver. Půjčeným autem jsme se tam přeplavili na trajektu. Začali jsme prohlídkou města Victoria, která má sice sotva 100 000 obyvatel, ale je hlavním městem celé Britské Kolumbie. Zaujal nás hotel Empress, který má prvky francouzské renesanční architektury, ačkoliv byl postaven až v roce 1980. Za vidění stojí jeho čajový salónek s vitrážovým klenutým stropem, který se třpytí při dopadu slunečních paprsků.

Totemy na ulicích města svědčily o tom, že na ostrově Vancouver žije početná populace původních obyvatel Kanady (First Nation), kteří představují přibližně 5 % celkového počtu obyvatel této oblasti. Dělí se na tři hlavní skupiny kmenů: Coast Salish, Nuu-chah-nulth a Kwakiutl.

Cesta dlouhá 300 kilometrů napříč ostrovem do obce Ucluelet na západním pobřeží ostrova nám trvala celý den. Stále bylo na co se dívat. Nejprve krátký úsek kolem městečka Nanaimo s výhledy na mořský průliv oddělující ostrov od pevniny.

Později se silnice vine kolem jezer Sproat a Kennedy.

Do obce Ucluelet, která je místními obyvateli často láskyplně nazývaná „Ukee“, jsme dorazili až v podvečer. Již za tmy se nám podařilo sehnat ubytování v krásném srubu s prosklenými stěnami. Měli jsme pocit, že jsme uprostřed lesa. Na terase byla opět vířivka. Srub nám pronajala mladá maminka, jejíž manžel tesař ho postavil vlastníma rukama. Tuto oblast jsme si zvolili pro její úchvatné přírodní krásy, včetně rezervace Pacific Rim National Park. Podél západního pobřeží ostrova vede deštným pralesem dobře schůdná stezka.

Na samotném pobřeží se nachází několik divoce vypadajících písečných pláží. Nejdelší je Long Beach, která měří 16 kilometrů. Je to oblíbené místo pro procházky po pláži a surfování. Díky naplaveným kmenům stromů jsou tyto pláže velmi fotogenické.

Na zpáteční cestě z Long Beach jsme náhle na okraji lesa spatřili dospělého medvěda. Za námi šel Kanaďan s malým psem, kterého vyděšeně vzal do náručí. Manžel mu nikoli pouze žertem řekl, aby pejska obětoval. Poté udělal zcela nesmyslnou věc, když vykročil směrem k medvědovi, aby si ho vyfotografoval. Medvěd se postavil na zadní nohy a rozeběhl se. Naštěstí směrem od nás. Následně jsme se dozvěděli, že se postavil na zadní nohy, aby nás lépe viděl. Jak hodně manžel riskoval, jsme si uvědomili, když jsme viděli, jak rychle umí medvěd utíkat. Nebyl to jediný huňáč, kterého jsme v Kanadě spatřili. Medvídě, které si hledalo potravu u popelnic v Ukee, však nevypadalo příliš nebezpečně.

Čtyřicet kilometrů na severozápad od Ukee leží na konci dlouhého poloostrova městečko Tofino, které je považováno za hlavní město surfařů v Kanadě. Je rovněž vynikajícím místem pro pozorování velryb.

Nejen v zimních měsících je Tofino proslulé pozorováním bouří. Návštěvníci mohou zažít sílu mořské bouře pohledem z útulných ubytovacích zařízení, jako je například Wickaninnish Inn. Deset tisíc korun za noc v tomto hotelu jsme sice neměli, ale za bouřlivého rána jsme si tam zašli na snídani. Byla výborná a za padesát dolarů jsme zažili pravou tichomořskou bouři, kterou jsme pozorovali v teple přes okno.

Tofino se může pochlubit mnoha restauracemi, které nabízejí čerstvé mořské plody z místních zdrojů a další vynikající pokrmy. Ochutnali jsme tam lososa s borůvkami servírovaného na dřevěném prkénku.

Nezapomenutelným zážitkem bylo setkání s místním řezbářem z domorodého národa Tla-o-qui-aht, který patří do širší skupiny kmenů Nuu-chah-nulth. S jeho soukmenovci jsme se setkali již dříve v rezervaci. Byl to deprimující zážitek. Příslušníci národa, kterému “bledé tváře” vzali jeho zemi, i po mnoha desetiletích po ztrátě identity většinou propadávají alkoholu a drogám. Řezbář a jeho bratr naopak patří mezi ty členy svého národa, kteří to nevzdali. Prodávají nádherné totemy hostům v drahém hotelu Wickaninnish Inn, jehož movití hosté jsou údajně schopni zaplatit až 10 000 dolarů za jeden totem. Bratři k výrobě totemů používají dřevo ze staletých stromů z přírodní rezervace. Neuznávají totiž svrchovanost Kanady, ostrov Vancouver i nadále považují za svoji vlast, kde neplatí zákony “bledých tváří”. Neplatí ani daně. Každý z nich bydlí na malém ostrůvku u pobřeží nedaleko Tofina, loví ryby a tuleně a žijí v souladu s tradicemi svých předků. Pozvali jsme je na oběd do místní restaurace. Spolu mluvili svým rodným jazykem, který však pomalu zaniká, protože mládež mluví již většinou pouze anglicky.

Na oplátku nás pozvali na ochutnávku tuleního masa do jejich dílny. Chuť tuleního masa je někde mezi tuňákem a hovězím. Vedle chýše ležela nedokončená kanoe a přímo v dílně několik totemů.

S Kanadou se loučíme v Cathedral Grove cestou zpět na pevninu a letiště. Jedná se o prales nedaleko Port Alberni, kde rostou jedny z nejstarších a nejvyšších jedlí douglasek v Kanadě, některé stromy jsou staré více než 800 let. Tyto majestátní stromy vytvářejí svou výškou a mohutnými kmeny atmosféru připomínající katedrálu. Les je plný bujné zeleně, včetně kapradin a mechů, která mu dodává až mystický nádech. Sluneční světlo proniká korunami stromů a vytváří magickou atmosféru. Kůru z těchto stromů původní obyvatelé využívali na výrobu oděvů, košů a přikrývek.