Pákistán v dubnu 2025 – oslnivě krásné zahrady, nesmírně přátelští lidé, zemětřesení a nejpálivější jídlo na světě

Takový chaos a dav čekající na přílety na letišti, který jsme viděli v Láhauru, překonal všechno, co jsme dosud zažili. Již při vyzvedávání zavazadla panoval naprostý zmatek, u karuselu nebylo k hnutí. Konečně jsme se ocitli venku.

Několik tisíc lidí tam čekalo na své příbuzné. Mezi nimi se krčil malý Pákistánec, který držel v ruce tabulku s naším jménem. Úlevu vystřídal děs. Náš předem objednaný taxikář se marně snažil protlačit vozík s naším jediným kufrem. Z každé strany do něj narážely mnohem více naložené vozíky. Je s podivem, co všechno lidé s sebou vozí na cesty. Někteří měli až pět obřích zavazadel. Držela jsem se těsně za naším spasitelem, který se srdnatě prodíral neexistující uličkou, kterou často zablokovali objímající se příbuzní. Byli tak šťastní, že se zase vidí, aniž by vnímali, že ucpávají jedinou úzkou cestičku na parkoviště.

Kromě malé skupinky tří osob s místním průvodcem jsme byli jediní cizinci, kteří přiletěli obřím letadlem z Kataru. Konečně jsme venku z letiště a pádíme po dobré silnici do našeho apartmánu. Naše radost netrvala dlouho. Kontrolní stanoviště armády. Taxikář musel odevzdat svůj občanský průkaz, ujeli jsme asi kilometr, kde se dalo otočit do protisměru. Nechápali jsme, co se děje. Řidič neuměl moc anglicky. Jediné, co řekl, bylo „other road“ (jiná silnice). Asi jsme vjeli někam, kam se nesmělo. Když jsme se v protisměru vrátili na stejné stanoviště, taxikář získal zpět svoji občanku a jedeme dále. Bylo po třetí hodině ráno. Všude spousta lidí, všechny restaurace byly otevřené. Byl totiž poslední den svátků Eid al-Fitr, které následují po skončení postního měsíce ramadánu. Při této příležitosti si věřící pochutnávají na svátečních pokrmech a sladkostech a tráví čas se svými blízkými. Náš apartmán se nachází v uzavřeném bloku s malou zahradu. První, kdo nám stiskl ruku, byl ozbrojený strážce. Na ramenou se mu houpal samopal. Není divu. V Pákistánu totiž občas dochází k teroristickým útokům, naposledy 11. března 2025, kdy balúčtí ozbrojenci unesli vlak jedoucí z Kvéty do Péšávaru. K útoku se přihlásila Balúčistánská osvobozenecká armáda bojující za nezávislost jihozápadní části Pákistánu. Ozbrojenci vzali stovky cestujících jako rukojmí, z nichž 21 zavraždili. Pákistánská armáda na oplátku zabila 33 teroristů.

Láhaur je hlavním městem provincie Paňdžáb v Pákistánu. Odhaduje se, že má přibližně 14,8 milionu obyvatel. Po Karáčí je to druhé největší město v Pákistánu. Zde je třeba dodat, že Paňdžáb je region rozdělený mezi Pákistán a Indii. V indickém Paňdžábu se v Amritsaru nachází známý Zlatý chrám a žijí tam převážně sikhové a hinduisté. Pákistánský Paňdžáb je naopak hlavně muslimský. Indičtí sikhové sem jezdí za obchodem. Hinduisté jsou v Pákistánu naprostou výjimkou. Zákon zde zakazuje výstavbu sikhských svatyň a hinduistických chrámů. Zatímco v indické části Paňdžábu je paňdžábština oficiálním jazykem a mluví jím většina tamních obyvatel, v pákistánském Paňdžábu tímto jazykem hovoří pouze nevzdělaní venkované. Obyvatelé měst hovoří úředním jazykem Pákistánu urdštinou, která je téměř totožná s hindštinou s tím rozdílem, že se píše arabským písmem. Velmi ochotný recepční obsluhující náš apartmán mluví doma urdsky, ale hovoří rovněž plynně paňdžábštinou. Pojede-li do Dillí, všude se domluví urdsky, ale nic si nepřečte, protože hindština má svoje vlastní písmo.

Po krátkém spánku jsme navštívili nádhernou zahradu Bagh-e-Džinnáh pojmenovanou podle Muhammada Alího Džinnáha, zakladatele Pákistánu. Od našeho apartmánu byla vzdálená pouze asi sto metrů. Kromě jiného se v ní nachází knihovna Quaid-e-Azam.

Musím se přiznat, že takovou krásu jsem nečekala. Největší dojem na nás udělaly slézové růže a záhon s přerostlými lučními květy, nad kterými poletovali motýli podobní našim babočkám bodlákovým.

Největším zážitkem byli ovšem lidé. Pravděpodobně nejpřátelštější na světě. Nikdy jsme tolikrát nepodali ruce jako zde. Přicházeli k nám mladí a staří muži, ženy i malé děti. Chtěli se s námi fotografovat, jednou, dvakrát, třikrát. Sotva jsme se „osvobodili“ od jedné skupiny, zmocnila se nás druhá. Dostali jsme sušenky jako dárek. Ti, kdo se s námi nefotili, se na nás alespoň mile usmívali. Zdravili jsme je „salam aleikum“, odpovídali „aleikum salam“. U všech jsme vzbuzovali nesmírný údiv, kde se tam bereme. Za celý den jsme nepotkali jediného cizince. Začínali jsme chápat, jak se cítí tak zvané „celebrity“, které lidé zastavují na ulici. Nebylo úniku. Na chvíli jsme se uchýlili do výše zmíněné knihovny. Cestou zpět jsme se snažili dívat do země, ovšem i tak nás opakovaně „ulovily“ naše předchozí známosti. Po návratu do našeho apartmánu nám recepční řekl, že pokud pojedeme na venkov, budeme ještě „slavnější“. V porovnání s našimi parky v zahradě Bagh-e-Džinnáh chyběly dvě věci – psi a kočárky. Děti jsou nošeny v náručí matek nebo na ramenou otců. Psi jsou v islámu považováni za nečistá zvířata.

Druhý den ráno na nás v autě čekal Zeeshan. Vyrazili jsme poznávat Láhaur.

Běžná ulice v Láhauru

Nejprve jsme se zastavili na trhu Bazar Anarkali, kde kolem poledne ještě nebylo mnoho lidí.

Se Zeeshanem před vstupem do trhu Anarkali

Hlavní roli zde opět hráli milí Pákistánci. Obchodníci nebyli dotěrní a vůbec jim nevadilo, že nic nekoupíme. Jako absolventku oděvní školy mne především zajímaly látky a oděvy. Málokde na světě se nám dostalo tak pozorného přijetí jako v obchodě s oděvy určenými pro slavnostní příležitosti, včetně svateb. Ujal se nás jeho majitel. Provedl nás všemi místnostmi a patry. Krásné svatební šaty vyjdou na 4500 korun. Překvapila mne barevnost vystavených látek na všech figurínách. Plat každého z padesáti zaměstnanců je 4600 korun měsíčně.

Dále jsme zamířili do historické části Láhauru. Na parkovišti jsme si najali krásně barevnou drožku.

První zastávka byla u Minar-e-Pakistan. Jedná se o památník oslavující vznik samostatné vlasti pro muslimy v Britské Indii, který je vysoký přibližně 70 metrů.

Kočár jsme opustili před bránou do historického areálu, kde jsme nejprve navštívili mešitu Badšani.

Mešita Badšani

Vstupní brána do areálu mešity Badšani

Mughalský císař Aurangzeb ji nechal postavit v letech 1671 až 1673. V mešitě se prolíná mughalská architektura s červeným pískovcem a mramorovou intarzií. Pojme až 100 000 věřících, což z ní činí jednu z největších mešit na světě. Má čtyři hlavní a čtyři vedlejší minarety. Je součástí historického opevněného města. Naproti mešitě Badšani se tyčí pevnost Láhaur, známá také jako Shahi Qila.

Areál pevnosti Láhaur

Historické kostýmy v pevnosti Láhaur

První zmínky o opevněné stavbě pocházejí z 11. století. Základy současné pevnosti byly položeny v roce 1566 za vlády císaře Akbara. V 17. století, kdy byla mughalská říše na vrcholu, byla rozsáhle přestavěna. Pevnost později využíval mahárádža Randžit Singh, zakladatel sikhské říše, a poté přešla do vlastnictví britské Východoindické společnosti. V roce 1981 byla pevnost zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Park v areálu pevnosti značně zaostal za zahradou Bagh-e-Džinnáh, i když ani zde nechyběly vonící růže. Všude obrovské davy. Pákistán je se svými 255 miliony obyvatel pátou nejlidnatější zemí na světě a je to znát.

Při jízdě autem Láhaurem jsme si museli poněkud poopravit naši představu o Pákistánu. Žádné dopravní zácpy jako v Indii. Kolem vozovek se třemi pruhy v jednom směru spousta zeleně, vysoké stromy vytvářejí příjemný stín. Místy jsme jeli kolem vodního kanálu. To všechno vytváří nejen v letních teplotách, mnohdy přesahujících 50 stupňů, snesitelnější životní prostředí. K tomu přispívají i nové elektrické autobusy. Jízdenka stojí 1,80 Kč. Ceny v Pákistánu jsou všeobecně velmi příjemné. Na obloze neustále kroužila početná hejna supů. Podle Zeeshana likvidují přejetá zvířata a odpady z jatek a řeznických obchodů. V Pákistánu se nejčastěji jedí kuřata a jehněčí. Přesvědčili jsem se o tom v největším nákupním centru v Láhauru – Emporium Mall. Úroveň jako v zemích Perského zálivu. Na oběd jsme si zašli do pěkné restaurace, kde se maximálně snažili vyhovět mým požadavkům. S přibývajícím věkem mám stále více alergií. V poslední době přibyla i na pálivé papričky, které jsou základní ingrediencí pákistánské kuchyně. Kuře připravené v páře jsem si musela vyprosit. Každý Pákistánec jí třikrát denně silně pálivé jídlo. Celý život. V Emporium Mall jsme viděli ženy s odhalenými vlasy. Podle Zeeshana se jedná o módu, která sice není v souladu s pravidly islámu, ale ve velkých městech je tolerována. Na venkově je to ovšem zcela vyloučeno.

O výměnu našich eur za místní měnu se nemusíme starat. Málokde na světě bychom dali bez jakéhokoli podpisu stovky eur recepčnímu. V Pákistánu to není problém. Pravověrný muslim nás neokrade, protože mu to jeho víra nedovoluje. Vyměněné peníze v místní měně ani nepočítáme. Jsme si naprosto jisti, že nic nechybí. V Pákistánu žije rovněž přibližně pět milionů křesťanů. Od muslimů se ničím neliší. Vypadají úplně stejně, nosí stejné oděvy a jsou stejně přátelští. Místní katolická katedrála je impozantní.

Probíhá v ní mše. Kněží a děti jako ministranti.

I křesťané se rádi fotografují. Jsou nadšeni naším zájmem o jejich víru.

Nejšťastnější je invalidní babička na vozíku.

Trochu nás zklamaly zahrady Šalimar zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO. Možná i proto, že chyběla voda ve fontánách a jezírkách. Údajně bude, až začnou monzunové deště. My však do července čekat nemůžeme. Květinové záhony begónií jsou určitě nádherné, ale celková atmosféra je narušena přítomností různých atrakcí. Spatřili jsme první skupinu zahraničních turistů. Vzpomínáme na „naší“ zahradu Bagh-e-Džinnáh, kterou asi už nic nepřekoná.

Zahrady Šalimar

Na další zastávce jsme vynechali muzeum. Příliš velký dav. Jedeme si tedy spravit poněkud narušené zažívání do nového Láhauru. Už na dálnici vedoucí do této luxusní čtvrti mohou jet pouze auta. Rikšám a motorkám, které převažují v chudších částech města, je tam vjezd zakázán. Nový Láhaur je supermoderní, ale mohl by být kdekoliv na světě. V jedné z restaurací mi ochotně připravili obyčejnou rýži s dušenou brokolicí. Skvělý servis jako všude v Pákistánu.

Několik následujících dní nám nepřálo štěstí. Z Láhauru jsme po dálnici jeli do Islamabádu. Skvělý Zeeshan s námi jet nemohl, takže přijel jiný řidič. Na první pohled byl nesympatický. Kuřák, v autě to zapáchalo cigaretovým kouřem, řídil jednou rukou, druhou byl téměř neustále na mobilu. Nezbylo než pozorovat obilné lány, samá pšenice, rýže dozrává v jiném období roku. Odpočívadla a toalety na dálnici byly lepší než v Evropě. Před toaletou čekal zřízenec, který za sedm korun pouštěl jednotlivě dovnitř a po každém použití toaletu čistil. Vybavení jako v luxusním hotelu.

Na dálnici před Islamabádem

Ubytování v Islamabádu rezervované na Booking.com bylo šokující. Špinavá čtvrť, ošuntělý apartmán, skvrny na ložním prádle, neuklizený záchod. Jako by toho bylo málo, v rádoby italské restauraci se manžel přiotrávil zkaženou rybou. Přestěhovali jsme se do lepšího apartmánu. Manžel trpěl bolestmi a každou chvíli putoval na ono místo. Nepomáhalo ani Imodium. Přesto jsme se sebezapřením navštívili obrovskou mešitu Faisal a krátce se prošli na výletním místě Daman-e-Koh, odkud je krásný výhled na celé město.

Mešita Faisal

Večer jsme objevili obchod s evropskými potravinami. Jejich konzumace však byla předčasná. Strašlivá noc pro manžela, já jsem na tom byla lépe. Ráno byl jeho stav lepší, ale vyjeli jsme až ve 3 hodiny. Konečně se vracíme do normálu. Splnila jsem si svůj sen vidět jasmínovou zahradu. Fascinovaly nás přírodní jasmíny. Vypadají jinak než naše bílé, ale voní stejně. Kromě nich mají v jasmínové zahradě i vyšlechtěnou odrůdu s většími květy. Jasmín pochází právě z indického subkontinentu a je národní květinou Pákistánu.

Pravý přírodní jasmín

Vyšlechtěná odrůda jasmínu

Nadchlo nás milé setkání s rodinkou s malým chlapečkem, který nám oběma dal pusinku na tvář.

Pakistan Monument leží na pahorku v Shakarparian Hills.

Jedná se o stavbu ve tvaru okvětních lístků, přičemž čtyři největší symbolizují hlavní kulturní národy Pákistánu, kterými jsou Paňdžábci, Sindhové, Balúčové a Paštuni. Právě s posledními z nich jsme se neočekávaně na tomto místě setkali. Jejich chování bylo odlišné od Paňdžábců – vrhli se na nás jako divá zvěř a fotografovali se s námi jako zběsilí. Především děti, mládež a ženy v nádherných krojích zdobených šperky. Přijeli z města Karak, které je v Pákistánu považováno za nebezpečnou zónu, kde se projevuje vliv hnutí Taliban ze sousedního Afghánistánu. Ženy nám strkaly do náruče řvoucí děti k pochování, všechno fotily. Samy se však vyfotografovat nechtěly. Den skončil nepodařeným nákupem kalhot u místního krejčího. Látka byla zbytečně drahá a střih odpovídal spíše kalhotám k obleku. Večer jsme z devátého patra našeho apartmánu pozorovali bouřku doprovázenou větrnou smrští.

Město Rawalpindi je „dvojče“ Islamabádu, se kterým je spojeno. Na jeho ulicích panuje chaos. Zcela jiný svět než Islamabád. Uprostřed tohoto zmatku se vyjímá Ayub National Park. Tolik květin pohromadě jsme nikdy neviděli. Součástí tohoto parku je rovněž Miracle Garden. Poněkud kýčovité, ale barevné záhony byly nádherné.

Po návratu do Islamabádu jsme se snažili ulevit našim utrápeným žaludkům v Centaurus Mallu. Ve výtahu jsme udivili britské Pákistánce. Nechápali, proč někdo jede do Pákistánu jako turista.

V údolí Shardara nedaleko Islamabádu se nacházejí restaurace, ve kterých hosté sedí s nohama ve vodě protékající říčky.

Ve stejnojmenné vesnici jsme se setkali s místním farmářem na motorce ověšené konvemi na mléko. Denně takto rozváží sto litrů nechlazeného a tepelně neošetřeného mléka přímo do bohatých domácností v Islamabádu. Jeho mléko stojí 25 korun za litr, přičemž svému nádeníkovi platí 50 korun za den.

Netrvalo dlouho a tento absolvent vysoké školy zemědělské nás pozval k sobě domů. Dům rozdělený na mužskou a ženskou část. Manžela do kuchyně nepustili. Zato ochutnal domácí jogurt a čaj v mléce (bez vody). Všude naprostá čistota. Tak čistý chlév jsme v životě neviděli. Nádeník číhá na to, až se kravička vykadí a okamžitě výkal uklízí. Opět si musíme poopravit představu o této části světa.

Mužská část domu farmáře

Mladší bratr farmáře nám podává pohoštění

Chovný skot

Dojnice v čistém chlévě

Vlastnoručně vyrobená postel

Krmivo pro domácí zvířata

Na hlavní jídlo dne jedeme do hotelu Serena, kde mají v rámci bufetu i evropskou stravu.

Pákistánské cukrovinky v hotelu Serena

Jako všude v Pákistánu důkladná bezpečnostní kontrola. Hrozba teroristických útoků ze strany Islámského státu a afgánského hnutí Taliban stále trvá.

Vysoko v horách severně od Islamabádu leží nevzhledné horské středisko Murree, které je nešťastnou kombinací místního a mezinárodního stylu. Jsme ve výšce 2300 metrů nad mořem. Teplota postupně klesá na 8 stupňů. Déšť, prudký vítr a strašlivá zima vytvářejí tak depresivní prostředí, že Murree rychle opoušíme a uchylujeme se do poněkud níže položeného hotelu Ramada. Z jeho terasy je pěkný výhled.

Hlavní pošta (General Post Office) v Murree

S manažerem hotelu Ramada, v pozadí výhled do údolí.

Cestou zpět obdivujeme krásnou horskou přírodu.

Poslední den jsme si ve vesnici Saidpur na úpatí Margalla Hills prohlédli v Pákistánu výjimečnou hinduistickou svatyni a místní mešitu. Hinduisté v této vesnici již dávno nežijí.

Zaujalo nás i tradiční pákistánské sdílené taxi.

Jídlo před letem domů pro jistotu opět v hotelu Serena. Pákistán se s námi rozloučil zemětřesením o síle 5,5 stupňů. Lidé z nižších pater vybíhali v panice z budovy, my jsme byli v devátém patře bez šance, ale objekt se naštěstí nezřítil jako podobný hotel v roce 2005.

Určitě jsme rádi, že jsme v Pákistánu byli. Na zažívací potíže a zemětřesení brzy zapomeneme, ale vždy budeme vzpomínat na jeho obyvatele, kteří patří mezi nejpřátelštější lidi na této planetě, i na jeho rozkvetlé parky a zahrady, jež byly příjemnou předehrou před návratem do našeho jara.