Tatínkovo vyprávění aneb příběhy řidiče autobusu

Na příběhy z tatínkova vyprávění mě přivedl jeden zákazník. Jednoho chladného dne se zastavil na zmrzlinu a jako vždy jsme si při jeho konzumaci zmrzliny povídali.

Mezi řečí padlo, že pracuje u MHD a já se zmínila, že jsem z dopravácké rodiny.

„Vážně? A jak se tatínek jmenoval?“
„Bělka.“
„To jméno znám, dost často se na něj vzpomíná, že byl výborný učitel.“
„Kdo ještě byl u DPO?“
„Maminka jako průvodčí, až když průvodčí skončily a přeškolovaly je na řidiče, maminka skončila. Tři bratři, švagr, synovec, oba mí synové. U vnuků se uvidí.“
„A co vy?“
„Mě zajímalo něco úplně jiného.“

A protože se vyptával dál, tak jsem si začala vzpomínat na tatínkové příběhy. Začínal jezdit s tramvají, později přešel na trolejbusy a potom jezdil i s autobusy. Po autobusech začal učit v autoškole tenkrát DPMO, dnes DPO. Nejenže vyučoval všechny řidiče pro dopravní podnik, ale do autoškoly se hlásili i jiní soukromě nebo budoucí řidiči sanitek.

K jeho školení patřilo i časté promítání filmů o nehodách, jak postupovat, čeho se vyvarovat. V tu dobu jsem za ním do práce ráda chodila a sledovala filmy. To byly také chvíle, kdy jsem s ním mohla být. Protože jak skončila hodina, míval většinou cvičné jízdy s trolejbusem nebo autobusem, případně s osobním autem zn. Tudor. Vždy záleželo na tom, co bylo potřeba. A nakonec jezdil pouze s cvičnou jízdou autobusem. Takže tatínka jsem vídávala odpoledne jen občas. Většinou to bylo až večer.

A tady začínaly jeho příběhy, některé úsměvné více, některé méně. Píše je sám život, to prostě nevymyslíš. Zaměřím se ale na ty veselejší, a některé vám povyprávím. Asi to psané vyprávění nebude tak úsměvné, jako když to vyprávěl tatínek, ale přesto se s vámi o ně podělím.

Spolupracoval se zkušebními komisaři od policie. A tak si milý tatínek vyrobil vlastní testy. Pro upřesnění, byly to stejné testy, jenom si je přeházel i jinak očísloval. Každý si mohl u něj vybrat číslo testu. Už tenkrát se našli chytrolíni, kteří věděli, že při zkouškách si mohou také vybrat číslo testu, a tak se zaměřili na určité číslo a perfektně se naučili odpovědi na otázky. Jaké bylo překvapení, když u zkoušky zjistili, že otázky jsou úplně jiné. Někteří to zvládli, protože se připravovali důkladně, ale někteří to bohužel nedali. Až při opravných testech v autoškole zjistili, že tatínek má čísla úplně jiná, než jsou při zkouškách.

K testům se váže další vzpomínka. Když už se vědělo, jak to je zkušebními testy, bylo každému jedno, jaké číslo dostali. A tak si také jeden pomalejší žák vzal test, na který měl jako každý 20 minut. A protože to za 20 minut nestihl, tak mu tatínek řekl: „Jak to, že jsi to nestihl, když to stihli všichni? “ „To - víte – pane – Bělka –, když – mi – to – pomalu – mluví –, tak – mi – to – i – pomalu – myslí.“ Zkoušky ale udělal napoprvé.

Také měli řidiče, který zadrhával (prosím neberte to jako výsměch). Dotyčný už měl po zkouškách a byl zkušený a dobrý řidič, ale i autobusy se občas porouchají a v 50-60 létech mobily nebyly. A porucha se stala onomu zadrhávajícímu řidiči, kterého všichni v podniku znali. Chtěl zavolat a nahlásit poruchu a nechat si poslat náhradní autobus. Zavolal a když se na druhé straně ozval dispečink, tak se chtěl nejdříve představit a protože zadrhával, tak ze sebe dostal: „Tu,tu,tu…“ Na druhé straně se ozvalo obsazeno a dotyčný zavěsil. V krátké době mu však přivezli náhradní autobus. Potom se vše vysvětlilo. Protijedoucí kolega viděl, co se stalo a volal na dispečink a vše nahlásil včetně místa poruchy. A tak i přes nepříjemný začátek vše dobře dopadlo.

Vzhledem k tomu, že tatínek ráno v 6 hodin vyjížděl z domu a hned „sbíral“ nastávající řidiče na cvičnou jízdu, měl povoleno s autobusem parkovat u domu. Byla tam slepá ulice, a navíc nebýval problém s parkováním. Každé ráno měl svůj rituál. Jakmile vylezl z postele, podíval se z okna, jak je venku. Jaké bylo překvapení, když jednoho rána autobus neviděl a parkovací místo bylo prázdné. Okamžitě volal na patřičná místa. Policie se ozvala asi po 2 hodinách, že autobus našli v příkopě a náhodou nebyl ani moc poškozený. Tak vše dobře dopadlo. Ani nevím, jestli tenkrát pachatele chytili nebo ne, ale můj tip byl, že asi ne. Přibližně po půl roce se situace opakovala. Při ranním pohledu z okna tatínek opět zjistil, že nevidí autobus. Opět nahlásil krádež. Tentokrát chytili zloděje asi za hodinu. To ovšem není konec příběhu. Asi za dva dny potkala tatínka sousedka a říká: „Pane Bělka, až budete příště odjíždět s autobusem už ve 4 hodiny, prosím vás, dejte mi vědět.“ A protože tatínek nechápal, o co jde, tak mu to sousedka vysvětlila. „Víte, vy odjíždíte vždy v tu dobu, co já potřebuji vstávat, a tak si nemusím chystat budík, protože vy jste naprosto přesný a startování vašeho autobusu mám jako budík. A předevčírem jsem opět vstávala podle vás a až jsem chtěla odcházet z domu, zjistila jsem, že je teprve pět hodin. A já mohla ještě spát.“ Tatínek se začal smát, vysvětlil, že to nebyl on, ale paní sousedka si to musí příště domluvit se zlodějem.

Do třetice to už tatínek nechtěl pokoušet, a tak opět parkoval v garážích.

Milovala jsem víkendy, kdy tatínek vzal 4-5 začínajících řidičů a vydal se s nimi na delší trasu. Třeba už do Čech. Schválně vybíral obtížné trasy, aby se „kluci“ pořádně procvičili v obtížných terénech. Tyto víkendy jsem ráda jezdívala s ním. Nejraději míval cestu přes Skřítek, kde bylo spousta serpentin a vytáčet se s autobusem bylo tak trochu umění. Nikdy je „nedusil“, ale když viděl, že je potřeba, tak vždy poradil. A tak se jednou na cestě přes Skřítek dva kluci, kamarádi, začali smát. Tatínek v zatáčkách poradil a jízda proběhla nádherně. „Teď jsi to měl kamerou natáčet, jak jsem to bravurně projel,“ řekl kamarádovi. A potom tatínkovi řekli, že asi před čtrnácti dny jeli stejnou trasu s tatínkovým kolegou. A protože vjel do zatáčky moc rychle, tak to nevybral a musel couvat. A tenkrát ho kamarád zrovna natáčel.

Příběhů bylo více, ale tyto tatínek vyprávěl nejčastěji, a tak mi více utkvěly v paměti. Ten poslední jsem zažila sama. Snad vás aspoň trochu pobavily.

Tatínkovo vyprávění aneb příběhy řidiče autobusu

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více