František. Povídka pro mého dědečka

Vstala jsem jako vždycky nejdřív ze všech. Musela jsem udělat snídani pro ostatní na našem statku. V kuchyni nejprve roztopím v kamnech, dřevo mi připravuje náš Pepík. Nanosím vodu, postavím na plotnu hrnec, ve kterém se vaří káva. Pak přinesu ze sklípku kus slaniny a vyndám z police pecen chleba. Ten nakrájí sám hospodář.

To letní ráno jsem přišla do světnice a u stolu seděl on. Host. Nikdy předtím jsem ho na statku neviděla. Seděl zády ke zdi, ruce složené na stole. Přes ramena měl přehozené sako od obleku. Městský pán, napadlo mě, co ten tady asi pohledává, u nás, na statku.

Pán pomalu vstal, sako odložil na lavici a přišel blíž ke mně.

„Dobrý den,“ řekl, „jsem František a budu tady na statku pracovat.“

Podal mi ruku, a když jsem se styděla mu ji podat, sám mi ji stiskl. Měl teplé suché dlaně. Ruce pána, ne dělníka ze statku.

„Dobrý den, pane,“ špitla jsem a ruku hned stáhla.

„Můžeš mi říkat Franto,“ pán se usmál, „a jak se jmenuješ ty?“

„Anna.“

Pak přišel sám hospodář. S pánem se objali a hospodář mu vysvětlil, že jsem jeho neteř, co ji má na statku na vychování, a že se o něj budu starat, aby měl co jíst a aby měl čisté prádlo. Pak spolu seděli u stolu a vzpomínali na vojnu. Já jsem zatím honem připravila snídani. Pochopila jsem z jejich hovoru, že František a náš hospodář jsou kamarádi z války, a že František bude na statku pracovat jen za stravu a bydlení. Jako já. Přišlo mi to zvláštní, že takový pán bude pracovat na poli a nedostane ani krejcar.

Pak postupně přišli ostatní a já už neměla čas poslouchat, o čem si povídají. Jen jsem po pánovi pokukovala, kdykoliv jsem měla příležitost. Byl to urostlý pán se souměrnou postavou, měl laskavé modré oči a rovný pohled. Jen jsem si nedovedla představit, jak bude u nás pracovat těma velkýma a čistýma rukama, co asi do té doby nepoznaly hrubou práci.

Po snídani jsem šla ukázat Františkovi jeho světnici. Tedy spíš světničku, co byla vždycky jen pro hosty. Otevřela jsem okýnko, abych tam pustila čerstvý vzduch.

František měl s sebou jen jeden kufr. Položil ho na postel.

„Já vám to všechno uložím,“ řekla jsem.

„To jsi hodná, Anno, já hned půjdu s ostatními na pole.“

Když viděl můj udivený pohled, zasmál se.

„Neboj se, jsem zvyklý, taky jsem vyrostl na statku, a ještě si na práci na poli pamatuju.“

Až do večera jsem měla plno práce s vařením a uklízením. Celou tu dobu jsem ale myslela na pána z města. Byl o dost starší než já, ale ne zas o moc, jestli mi rozumíte. Měl husté vlasy sčesané dozadu a pěknou postavu. Pořád jsem musela myslet na ty jeho velké ruce.

Pepík se vrátil z pole, aby mi pomohl s dřívím a vodou v kuchyni. Dala jsem mu ještě teplý vdolek. Pak jsem se ho zeptala, co ví o tom pánovi.

„Myslíš o Frantovi?“ tvářil se důležitě s tou plnou pusou vdolku.

„Jak mu to říkáš? Je to přece pán z města!“

„Z města je, z Brna! A je to profesor, představ si!“

„A co dělá tady, na našem statku?“

„No, já jsem to všechno neslyšel, co si povídají s hospodářem, ale musel z Brna odejít, prý mu na úřadu, kde byl velký pán, nabízeli komunisti, že když s nima bude spolupracovat, tak tam může zůstat. No ale prý radši bude s náma na statku, než s nima na úřadu.“

Pepík polkl poslední sousto, vzal konev na vodu a než odešel, zamyslel se a povídal, že tomu teda moc nerozumí, ale že Franta je pracant a práce mu jde od ruky. „Za chvíli se nepozná, že je to ouřada,“ zasmál se a šel mi nanosit vodu.

Večer jsem šla k rybníku, chlapi tam plavili koně. Hospodář s Františkem stáli po prsa ve vodě, koně drželi za ohlávku a mluvili. Sedla jsem si na břeh.

„Dobrý večer, Anno,“ František mi cákl trochu vody do tváře a sedl si ke mně. Dívala jsem se na jeho hruď.

„Pěkná jizva, viď,“ řekl, „ta je z války.“

„Proč jste u nás?“ odvážila jsem se po chvíli zeptat.

„Víš, co se stalo v únoru,“ František se díval na lehce zčeřenou hladinu rybníka. Po chvíli si vzdychl a pokračoval. „Byl jsem velký pán, ale prohrál jsem…prohráli jsme. Tak jsem tady, u vás. Třeba mi dají pokoj.“

Po večeři mi František pěkně poděkoval, jak jsem mu ve světničce hezky uklidila a urovnala mu věci. Taky za tu kytku kopretin na stolku mi děkoval. Pak s hospodářem seděli pod ořechem na lavici a zase spolu mluvili.

Od toho dne se u nás na statku každou chvíli někdo objevil. Taky přišel pán se silnými brýlemi, František se s ním vítal a všem nám řekl, že je to slavný malíř, pan Lada, a že taky přišel na statek pracovat. Takových k nám přišlo během léta víc a byli to páni z Brna nebo z Prahy. A všichni nám pomáhali na poli a ve stájích. Měla jsem v kuchyni tolik práce, že mi musela pomáhat Marjánka ze sousedova statku.

Večer po práci sedávali pod ořechem a bavili se o všem možném. Poznala jsem, že Františka mají ve velké úctě. Uměl poutavě vyprávět a já jsem pochopila, že jsou u nás ne z trestu, ale z donucení. Byli to vzdělaní lidé, ne jako my, přesto museli pracovat jako my. Dřív jsem se o politiku a takové věci nestarala, ale když o tom mluvil František, poznala jsem i já, že se děje něco zlého.

Pepík se mi smál, že na něm můžu oči nechat a sám přitom tuhle večer nakukoval okýnkem do Františkovy světničky.

Jednou ráno seděl František u stolu a četl dopis.

„Vidíš, Anno, nesmím už od září ani učit. Stejně jsem to tušil, není to nic překvapivého. Asi mě tu budete muset zaměstnat napořád,“ smutně se usmál.

Bylo po žních. Před statkem zastavil velký černý automobil a z něj vystoupili dva muži. V domě jsem byla jen já a Marjánka. Muži hledali Františka. Srdce mi tlouklo a sevřel se mi krk. Z mužů šel strach. Řekla jsem jim, že všichni i František jsou na poli, tak se sebrali a odjeli. Běžela jsem zadem přes sad. Hospodář s Františkem orali za potokem. Nemohla jsem popadnout dech, ale všechno jsem jim pověděla.

„Tak je to tady,“ obrátil se na hospodáře František, „už jsem na řadě.“

Hospodář se zamračil. „To jim to moc dlouho netrvalo. Doufal jsem, že když z Brna odejdeš a budeš pracovat zde na statku, dají ti pokoj.“

Bála jsem se. František za mnou přišel, zrovna když jsem zadělávala na buchty. Sedl si ke mně na stoličku a díval se, jak míchám kvásek.

„Aničko, knížky, co mám na poličce, budou tvoje. Víc toho nemám, co bych ti dal.“

„Ale to přece nejde, nemůžu si vzít vaše knížky.“

„Ale můžeš, až mě odvezou, tak je už potřebovat nebudu.“

Pak řekl, že se těší na ty moje buchty a šel se projít k rybníku.

Druhý den pro něj přijeli. Odešel jen tak, beze všeho, nic si s sebou nevzal. Ani ty buchty. Plakala jsem a pak ještě dlouho každou noc. Už se nikdy nevrátil. František…

František Loubal (*3.4.1893 Chrudichromy, okres Blansko – †17.12.1950 Všebořice, pracovní lágr) - spisovatel, historik, publicista, politik, předseda ZNV v Brně; válka a odboj 1938–1945; politický vězeň; vězněn v Brně na Špilberku a v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po Únoru 1948 odešel z veřejného života, dva roky byl vězněn v Jáchymově, odkud byl převezen do Všebořic, kde zemřel.
František Loubal byl můj dědeček, po němž jsem se měla jmenovat, kdybych byla kluk. Zemřel šest let před mým narozením. Jediné, co mi po něm zůstalo, je Francouzský řád čestné legie, a hrdost...

František. Povídka pro mého dědečka

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více