Neustále se bavit. To je nyní trend v domovech pro seniory, který však mnozí starší lidé nesdílejí

Zábava a aktivity. Na to se nyní ve většině domovů seniorů dbá více než na kvalitní jídlo a péči. I v životě lidí vyššího věku se projevuje současná posedlost společnosti zábavou. Ne všem lidem to ovšem sedí.

Babi, běž mezi lidi. Buď aktivnější. Ty nechodíš na společné akce? Podívej, na zahradu přišla paní s poníkem, běž si ho pohladit….

Tyto věty slyší osmaosmdesátiletá Ludmila pokaždé, když ji přijdou navštívit dcery, syn, vnoučata.

„Stejně jako zdejší zaměstnanci mají i moje děti představu, že ve stáří je třeba se neustále bavit a družit,“ říká dáma, která už pátým rokem žije v jednom pražském domově seniorů. Její zdravotní stav jí už neumožňoval být doma, pohybuje se pouze s chodítkem, špatně vidí.

„To, že je tady mizerné jídlo, nikdo neřeší. Neustále se pobyt zdražuje, vedení domova stále mluví o tom, jak je obtížné takovou instituci ufinancovat. Ale na zábavu je peněz dost. Dochází tady pořád spousta lidí, kteří nám něco chtějí přednášet, pořádají se koncerty, zábava. Na placení těchto lidí peníze jsou. Beru, že to řadu obyvatel domova baví, ale mně připadá dost infantilní, když po mě někdo chce, ať jedno odpoledne hladím poníka, další den kočku, třetí den psa, do toho mi přijdou zpívat děti. Já radši poslouchám rádio nebo zpěv ptáků a chci klid,“ vypráví.

Jedná se o dost častou ukázku nepochopení mezi různými generacemi. Nemálo lidí má pocit, že jejich starší příbuzní potřebují neustálou zábavu a zapomínají, že každý člověk je jiný. Kdo se družil celý život, bude pravděpodobně vyhledávat společnost i ve sto letech, pokud mu to zdraví umožní. Kdo preferoval klid a samotu, těžko bude nadšen, když ho v osmdesáti někdo bude stále vyzývat ke hrám, ke společnému zpívání, společnému pletení košíků a podobně.

Bohužel, mnoho mladých lidí si myslí, že právě zábava je to, co senioři potřebují nejvíc.

„Stává se, že někteří lidé pořádají akce pro seniory v dobré víře, ale neumějí se na ně naladit. Někdy je problémem úroveň aktivit v domovech seniorů. Vadí mi, když jsou dětinské, když se z domova seniorů dělá mateřská škola,“ uvedla Simona Bagarová, zakladatelka organizace Mila, která se snaží zlepšit úroveň domovů seniorů a zároveň poukazuje na mnohdy obtížné pracovní podmínky, které v nich má personál. O problematice stárnutí ví hodně, napsala na toto téma dvě úspěšné knihy s názvy Hořím a Hladím.

Lidem, kteří chtějí pořádat akce pro seniory, doporučuje, aby se sami sebe nejdříve zeptali, zda to nedělají především pro svůj dobrý pocit, místo aby se zamysleli, jak je vnímají konkrétní jednotlivci. „Dostávám otázky: Co mají ti senioři rádi? Čím jim udělat radost? Já si myslím, že je lepší zaměřit se na konkrétního člověka a zeptat se jeho. Ale brát seniory jako nějaký celek? Kromě toho, že jde o určitou generaci, přece ti lidé nemají nic společného. Mají za sebou různé životní příběhy, mají jiné povahy,“ připomíná Simona Bagarová.

Realita je však mnohdy taková, že lidé přistupují k pořádání akcí pro starší generaci podobně jako by organizovali besídku pro prvňáky nebo zábavné odpoledne v psím útulku.

„Jednou nás oslovilo vedení školy s tím, že by děti přišly odpoledne malovat obrázky společně s babičkami a pak si babičky ty obrázky pověsí v pokojích. Přesně tak to paní ředitelka školy formulovala,“ vypráví Jana Novotná, která pracovala v několika domovech pro seniory. „No tak špatně už je jen to, že někdo říká uživatelům domova babičky. Taky mě udivilo, proč si myslí, že by lidé měli chtít dávat si na stěnu nějaké čmáranice. Nicméně akce proběhla. Přišlo asi dvacet dětí a asi deset obyvatel domova. Paní ředitelka a učitelky se divili, že je, cituji, babiček málo. Vysvětlila jsem ji, že stáří neznamená, že člověk chce kreslit. Proč by měly kreslit dámy, které v životě nikdy nekreslily? Děti byly dost zaražené, protože evidentně nikdy neviděly staré lidi v tak špatném zdravotním stavu. Dvě holky se rozplakaly a říkaly, že se těch starých lidí bojí. Celá ta akce pro mě byla typickou ukázkou toho, že vedení školy něco vymyslelo, mělo z toho dobrý pocit, ale nešlo jim o to, zda tím seniorům skutečně udělají radost,“ tvrdí.

Někdy se naopak stává, že jsou staří lidé velmi potěšeni, když pro ně někdo nějakou kulturní či zábavnou akci zorganizuje. Mnozí se na ně těší a na životě v domově seniorů si pochvalují právě to, že se tam nenudí, že si mohou vybrat z řady aktivit.

Každopádně je nyní nastavení společnosti takové, že pokud člověk stárne, musí počítat s tím, že uslyší věty typu: babi, dědom neseď tady, buď trochu víc aktivní.

Je na každém, jestli ho taková věta potěší nebo rozčílí.