Izrael 2014 - vzpomínka první

Proč si 12 let poté nezavzpomínat na nejkrásnější cestu a vůbec nevadí, že nejsem jediná, pro kterou byla návštěva Izraele splněným snem, spíše naopak.

Ráda přidám své vzpomínky, postřehy a úvahy k textům o Izraeli zde publikovaným a připojím se tak ke všem, kteří tuto zemi navštívili a nikdy na ni nezapomenou. Zemi, která se do mě otiskla stopou nesmazatelnou a věčnou, a do které se bojím vrátit ze strachu, aby mi nové zážitky nepřekryly ty fascinující původní.

Masada
Masada je starověká pevnost na vrcholu izolovaného skalního útesu na východním okraji Judské pouště, asi 3 km západně od jižního konce Mrtvého moře. Pevnost byla postavena Herodem Velikýmv 1. století př. n. l., a během první židovské válkyse Masada stala posledním místem odporu židovských povstalců proti Římanům. (WIKIPEDIE, otevřená internetová encyklopedie)

Polední slunce rozechvívá skály a poušť kolem pevnosti a Mrtvé moře pod ní nevypadá jako žádné jiné mně známé moře. Snad proto, že se víc leskne nebo proto, že je tak klidné. Ano, to moře je klidné, nemá vlny, jen stojí, nehýbe se, stejně jako masiv Masady a Negevská poušť, moře stojí, mlčí, leskne se a všechno si pamatuje...

Vlastně ne, to jen pevnost, skály a poušť si vše pamatují, moře už je jiné, muselo se změnit od doby Eleazara a Flavia Silvy. Nové vody Jordánu do něj přitekly, ale přiteklo jich méně než těch, co zmizely v průběhu staletí nad horkem chvějící se pouští. Proto je lesknoucí se Mrtvé moře pod námi jen takový pruh slané vody. Překvapení se mísí se zklamáním - nečekala jsem, že to bude tak malé, úzké moře, každého musí napadnout, že moře mizí, vysychá... a co s ním bude dál?

Stojíme nahoře nad mořem a fantazie přede mnou zhmotňuje téměř dva tisíce let staré obrazy, obrazy hrdinství, vytrvalosti a lásky k víře a svobodě, silnější než láska k životu.

Ovšem kladu si otázku: Byla to jen víra v Boha, v Jehovu, která přivedla Židy, Zelóty na tuto pevnost, když už bylo po všem? Dovolím si o tom pochybovat. Chrám byl již podruhé zničen, Římané vládli porobené zemi. Co chtěl Eleazar dokázat tím, že se spolu se svými věrnými opevnil na Masadě, čemu věřil? Věřil tomu Bohu, co sice dal židovskému národu zaslíbenou zemi, ale pak nechal tento národ tolikrát padnout, a to skutečně, nikoliv jen symbolicky? (A to ještě Eleazar netušil, co tentýž Bůh na jeho lidu dopustí ve 20. století!)

Myslím, že věřil, ale pochyboval. Musel pochybovat. Tolik zklamání, proher, marného úsilí a zodpovědnosti k pochybám dovede každého.

Přesto fascinována dějinnými skutečnostmi, tj. délkou obléhání, morálkou obléhaných, přesilou Římanů a hlavně neuvěřitelně tragickým koncem odporu, kdy obléhaní zvolili masovou sebevraždu před otroctvím, věřím, že Eleazar a jeho věrní ve svého Boha věřili. Museli v něj věřit, stejně jako o něm museli pochybovat. Ale stejně tak museli věřit ve svobodu, ve svůj národ, ve svůj úděl, který od Boha nelze oddělit a ve správnost své cesty.

Ale nyní, ve skutečnosti roku 2014, přímo před sebou, vidím úplně jiné obrazy. Reálné obrazy. Obrazy mladých mužů v uniformách. Ale ty uniformy nejsou jediným, čím se tito bojovníci na pohled liší od svých předků, kteří zde volili mezi otroctvím a smrtí a zvolili dobrovolnou smrt. Tito vojáci se usmívají. Slíbili, že „Masada už nikdy nepadne“ a nyní se usmívají, mají samopaly přes rameno, ale usmívají se a vypadají - šťastně.

Jsou součástí armády, která nemá a neměla na světě obdoby, součástí armády, kde je branná povinnost pro muže i ženy povinná a dobrovolná zároveň a tento zdánlivý paradox je paradoxem jen pro toho, kdo nerozumí a nechápe, o co v Izraeli běží.

Vojáci se usmívají i na turisty, zde stejně jako v Jeruzalémě, Hebronu nebo kdekoliv v Izraeli, oni nejsou ti vážní, přísní, strach nahánějící ozbrojenci. Jsou mladí, veselí a nechají se s námi vyfotit. Někteří vypadají, jak si představuji charismatické starozákonní hrdiny - tmaví, černoocí, výrazní, někteří jsou však kulatí jak synci z moravské Hané. Všichni se usmívají, ale jsou ve střehu pro naši i svou bezpečnost.

Mladí Izraelci neřeší, zda se jim chce nebo nechce na vojnu. Prostě jdou v jistém věku dospělosti na vojnu, stejně jako jdou v jistém věku dětství do školy. Izrael není agresivní stát, který ve své přepjaté militantnosti posílá na vojnu i ženy! Izrael si konečně vydobyl své místo na světě, chce si jej zachovat a dělá vše proto, aby byl připraven toto místo chránit. Bez vlastních lidí ve zbrani to prostě nedokáže.

Otcové zakladatelé přísahali,že již nikdy nedopustí, aby židovský národ šel jako ovce na porážku...“ a od té doby pro to Židé dělají maximum. Nevnímají Holocaust pouze jako národní tragédií, tragédii a bezpráví, které bylo ještě strašnější, než všechna příkoří, kterým byli v minulosti podrobeni, ale jako hanbu a ponížení, které se již nikdy nesmí opakovat. Toto je pro mě klíčová myšlenka pro pochopení principu izraelské státnosti a děkuji Bohu, aniž vím, zda tomu starozákonnímu nebo tomu po Kristu, že jsem tomuto pochopení dospěla.

Ve světle všeho, co lidé státu Izrael dokázali, se přestávám bát o osud Mrtvého moře. Síla, která dokázala vyvzdorovat a vybojovat svůj stát, zachránit národ, náboženství a desítky let existovat v tak nesmírně složitých podmínkách, taková síla dokáže i zachránit i moře.

Poznámka : Pro stejně „postižené“ doporučuji 4 dílnou minisérii Masada z roku 1981 s Peterem O ́Toolem v roli velitele římské legie (na ČSFD 77% , u mě 100 %).

Izrael 2014 - vzpomínka první

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více