Marie Martschini
„Máš poslední šanci“, řekla jsem si, když jsem procházela koncem září pěší zónou. Dvě řeky, protékající naším městem, tu inspirovaly architekty k návrhu mělkých vydlážděných „potůčků“ lemujících oba protichůdné chodníky.
Marie Martschini
Nestal se naštěstí mně, ale mé sousedce, která se mi s tímto zážitkem po čase svěřila. Byly jsme mladé a právě jsme střídavě přiváděly na svět své potomky.
Jako malá jsem zbožňovala tehdejší módní záležitost, kterou vlastnila i má maminka – rezatou lišku se špičatým čumáčkem, skleněnýma očkama, krásným huňatým ohonem a sametovým klipsem na přichycení kolem krku. Byla jako živá.
Bylo jaro, příroda se probouzela ze zimního spánku, všechno bylo krásné a plné života. Jenomže se stávají i věci, které jsou toho pravým opakem. Zemřela nám vzdálená teta a nás neminula účast na typickém vesnickém pohřbu.
