Jana Mesarčová
Obec: Praha
Je po létě. Prázdninová sezóna jde pomalu do peřin a ukládá se ke spánku, který možná naruší jen dílčí školní prázdniny a vánoční masakr.
Jana Mesarčová
Nedávno jsme byli svědky události, která zřejmě zaujme některý z odstavečků kroniky světových dějin. Mám na mysli ono smutné dění v monarchistickém Spojeném království.
Je pozdní únorové odpoledne a venku v zahradě to vůbec nenasvědčuje tomu, že by se slunce mělo odkutálet za obzor. V tújích, které hustě lemují plot, to jen cvrliká a stačí si chvilku při nich postát, aby vás veselá kosice odměnila svým valčíkem v zelenavých větvičkách.
Covid, resp. covid-19. To slovo téměř nenávidím, přestože označuje roztomilou potvůrku s korunkou, která si s námi vlekle a nevyzpytatelně pohrává, včetně těch, co si ji přisvojili ke kdovíjakým účelovým či technologickým počinům.
Vlaková trať mezi Prahou a Berounem není jen tak z pohledu cestujícího obyčejná. Vlaky na ní (především ty osobní) nejezdí včas. Navzdory digitální době. Zpoždění je na této trati denní tradicí, je to takový poberounský folklór Českých drah.
Jí bylo padesát. Jemu bylo šedesát. Ona byla rozvedená. On byl vdovec. Oba byli nevyčíslitelně posíleni vlastním traumatem. Oba byli plni citu a elánu. Tak to dali dohromady. Jejich nově zrozená Láska však neuměla odkrajovat pro blízké, jak byla krásně sobecká.
